• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

    V prvé řadě: nebyla jsem si jistá, jak tento příběh pojmenovat. Těžce se mi pojmenovává událost. Smyšlený příběh snad, ale skutečné události? Opakuji, že jsem si nic nevymyslela. Nemám to zapotřebí. Děkuji za případné komentáře.

    To, co se stalo, je čerstvá událost, stala se teprve 5.2.2011. Tento příběh navazuje na mnou již napsaný a zde publikovaný: Nápadník, pozorovatel nebo výmysl?

    Včerejší den začal jako každý jiný. Probudila jsem se do nového dne, natěšená, že si zajedu na sushi a také na nákupy oblečení. Zdálo se, že mi nic nemůže tak krásný den pokazit. A ke všemu byla sobota, víkend ještě nekončí, tak co řešit? Avšak celý den se mi dokázal parádně pokazit.

    Bylo odpoledne. Díky jedné události a mé neschopnosti „něco cítit“ jsem se pohádala s otcem. Byla jsem z toho nesvá. Šla jsem ven, byla už tma, brečela jsem a prosila tmu, tak jak to dělávám. Prosila jsem, jestli by se nemohl vrátit a přijít, že ho potřebuji. Jenže pak mi došlo, že naposledy jsem křičela, že s ním nechci mít nic společného, co když jsem ho vyhnala? Co když ho už nikdy neuvidím? To byla poslední kapka. Chodila jsem jako tělo bez duše, oči uplakané a skleněné. Bílá jako stěna (což je u mě tedy normální) a strašně mě bolela hlava. Ačkoliv v mém pokoji bylo 25 stupňů, měla jsem na sobě tepláky a huňatou mikinu, kterou mám hrozně ráda, jelikož je velmi pohodlná a volná. Spím pod pravou péřovkou, ale řekla jsem si, že ze sebe nebudu dělat většího cvoka, než jsem, a budu spát pod lehkým přehozem. Jako vždy jsem také poslouchala hudbu ze sluchátek. Jediný problém byl, že ve vedlejší místnosti pracovně pracovala matka na počítači. Její přítomnost vadila přítomnosti někoho, koho jsem skutečně chtěla vidět. Ačkoliv jí miluji, teď jsem zoufale potřebovala, aby šla třeba dolů k TV na film. Proto jsem se jí zeptala, jak dlouho to bude ještě trvat.

„Myslím, že už to mám. Ruším tě, viď?“ zeptala se. Bylo mi líto, mého chování.
„Ne, ovšem že ne. Já jen taťka neustále chodí nahoru a dolů, měla bys jít za ním dolů.“
„Vážně?“ zeptala se.
„Ehm, jo.“ Zakončila jsem to a šla si lehnout, ještě chvíli jí trvalo než skutečně šla dolů, umýt se. Zhasnula jsem v pracovně lampičku a rozsvítila tam solnou lampičku. Dveře do mého pokoje byly zavřené, všichni kromě mě byli dole. Dokonce i pes.

    Speedovala jsem k oknu a rychle ho otevřela. Rozmluvila jsem se téměř okamžitě. Povídala jsem, že mě mrzí, že jsem řekla, aby zmizel a že s ním nechci mít nic společného. Prosila jsem a modlila se, aby mě neposlechl a vrátil se. A víc, aby tu byl. Aby tu byl celou tu dobu.

    Odpověď jako vždy, žádná. Zkroušeně jsem si šla zpět lehnout, stočila jsem se do klubíčka a brečela jako malá. Máčela jsem si tak polštáře. Vydržela jsem ležet jenom pár minut, pak jsem letěla zpět k oknu a otevřela ho.
    „Já tomu prostě nevěřím. Nevěřím, že jsi pryč. Nevěřím, že jsem tě vyhnala. To nemůže být pravda.“ popotáhla jsem a v duchu se modlila. „Víš, že okno je otevřené, pro tebe bude vždycky otevřené.“ Váhala jsem, jestli mám pokračovat. Záměrně jsem tu větu nikdy nevyslovila, ale byla jsem zoufalá. „Zvu tě dovnitř.“ chvíli jsem čekala a pozorně naslouchala všem zvukům přírody, ale všude bylo ticho. Pomalu až nepřirozené ticho. „Bože, co jsem to udělala.“ zakroutila jsem hlavou a nahlas se rozbrečela. Jak jsem ho mohla poslat pryč? Šla jsem opět do postele. Ležela jsem asi pět minut. Nedokázala jsem jen tak polehávat, přestože jsem na cestu k oknu přes slzy téměř neviděla, spěchala jsem tam. Měla jsem ještě jednu věc, kterou jsem musela říct.

    Naklonila jsem se z okna a prohlížela si stromy, pole a les. Zdálo se to být celé opuštěné. Jenom někde párkrát větvička zapraskala nebo sníh sjel z větve.

„Víš jaké to je ztratit víru?“ snažila jsem se mluvit souvisle.
„Víš jaké to je? Nemožnost v něco věřit?“ pokračovala jsem.
„Ty jsi to jediné, v co já ještě věřím. To jediné.“ Pak jsem už nedokázala mluvit a znovu se rozbrečela.
„Kdybych ztratila i tohle, kdybych ztratila i tebe?“ odmlčela jsem se.

    Tušila jsem, že to bude to poslední, co dnes budu schopná říct. Avšak obávala jsem se, že to bude i poslední věc, kterou mu vůbec povím.
S tímhle pocitem a se strašnou bolestí hlavy jsem ulehla a dál si máčela polštáře. Opatrně jsem pokukovala, jestli se třeba neobjeví, jestli neuvidím tu známou postavu.

    Ale nic. Do svého pokoje, na rozdíl odminule, jsem pořídila novou světlušku, která svítila jasněji než její předchůdkyně. Svítí oranžově tak silně, že osvětlí skoro celý pokoj. Nevytváří proto nežádoucí temné stíny záhybů a zákoutí pokoje. Proto stačilo jenom trochu pootevřít jedno oko a hned jsem vše jasně viděla. Respektive nic neviděla.

    Přes půl hodiny jsem takhle pomrkávala. Bez úspěchu. Nikde nic. „Co si to namlouvám, je pryč.“ takhle zněla má slova. Zněla poněkud smutně a uboze, obzvláště byla-li to slova pochopení. Smířila jsem se s faktem, že už ho nikdy neuvidím a že jsem ho vyhnala já. Přestala jsem dávat pozor na to, co mi hraje ve sluchátkách, přestala jsem pozorovat čas, přestala jsem vnímat pokoj kolem sebe. Přála jsem si splynout s matrací, zmizet, vpít se do podložky, vlastně cokoliv. Můj život se totálně pokazil. Z mého destruktivního myšlení mě vytrhla až burácející skladba, pootevřela jsem oči, abych mohla přepnout na něco jiného.

    Vtom jsem se lekla. Nechtěla jsem se leknout nebo snad s sebou cuknout, ale udělala jsem to. Byl tam. Stál zhruba uprostřed mého pokoje. Využila jsem toho, že konečně nemám na očích svou pověstnou masku na oči a otevřela je úplně. Skutečně tam byl. Stál tam a díval se na mě. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že vyletí z hrudi. Zírala jsem na něj a snažila si zapamatovat obličej. Když v tom se začal rozpíjet. Dokonale hmotné tělo se najednou rozpilo do tmavé mlhy, poslední co zůstávalo i v té mlze, byly oči. Jasně, pomalu až nepřirozeně svítivé modré oči. Tupě jsem do nich zírala a nic jiného nevnímala.

    Pak jako když utne, zmizely i ty. Lehla jsem si a dívala se kolem sebe. Nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před chvílí tu někdo byl. Pocítila jsem hroznou únavu. Náhlou. Nechtělo se mi spát, ale tělo říkalo něco jiného. Přestože jsem jasně nebyla unavená, najednou prostě ano.

    Měla jsem pocit, že mi mé myšlenky vytékají z hlavy a s nima i ta strašná bolest hlavy. Hlava mi padla na polštář. Víc si nepamatuji. Probudila jsem se ráno, celá zničená, že už tu není a ani nebude. Urputně jsem se snažila přemýšlet a vzpomínat, jak jsem vlastně usnula, ale nešlo mi to. Měla jsem v hlavě normálně vygumováno. Opět jsem se rozbrečela. Opět originálně nad tím, že už tu nebude, že jsem ho vyhnala.

    Najednou mi hlavou bleskla vzpomínka. Konkrétně ty jasně modré oči. Vracelo se to. Vracely se mi vzpomínky na včerejší noc. Byl tu, neodešel. Neposlechl mě a neodešel. Díky bohu! Slzy vystřídala radost. Šla jsem dolů na snídani. Z hrůzou jsem zjistila, že když na to nemyslím, opět to zapomínám. Zapomínám na celý včerejšek. „Kdy jsi šla spát?“ zeptala jsem se mamky.
„Hned, v podstatě chvíli po tobě. Umyla jsem se a šla jsem nahoru.“
„Aha, to už jsem spala.“ pokrčila jsem rameny. „Ale ne, byla jsi vzhůru.“
Zamračila jsem se. „Ne, já jsem spala. Šla jsem si lehnout a usnula jsem. Byla jsem unavená.“ přesvědčovala jsem ji. „Ale ne, byla jsi vzhůru.“ bylo na ní vidět, že vzpomíná.
„To určitě ne, spala jsem.“ Mrskla jsem pečivem o talířek a zakončila tak debatu.

    Po snídani jsem si vzpomněla, na co jsem opět zapomněla. Zapomněla jsem na tu část, která byla nejdůležitější. „Viděla jsi mě?“ zeptala jsem se.
„Jo, šla jsem okolo, hnala jsem psa. Myslela jsem, že jsem tě tím vzbudila.“ vyndávala prádlo z pračky.
„Koukala jsem na tebe?“ nedalo mi to. „Viděla jsi mě, jak se na tebe dívám?“
„No právě, myslím, že ano.“ složila poslední kousek z pračky a dala ho do lavóru. „Proč?“
„Ale jen tak.“ Byla jsem na odchodu, když mi ještě řekla, že nahoře moc dlouho nebyla. Ale že si je jistá, že když odcházela, byla jsem vzhůru.

    Nahoře u sebe v pokoji jsem si sedla a přemýšlela. Neustále jsem se snažila udržet si v paměti tu vzpomínku na včerejšek. Snažila jsem si vzpomenout na průběh, ale bylo to tak těžké. Jako by mi někdo vymyl mozek. Doslova. Je možné, že to způsobily ty oči, do kterých jsem tak tupě a odevzdaně zírala? Bylo to tím? Donutil mě snad zapomenout, že jsem ho viděla? Byl to ten důvod, proč jsem tak unaveně po pár desítkách vteřin usnula? A usnula jsem vůbec? Jak je možné, že mě matka viděla vzhůru v době, kdy už jsem 100% spala? Vážně viděla mě?
Nebo hůř? Usnula jsem se snad s otevřenýma očima? Omámená? Dokázal mi snad vymýt mozek?

    Tím, že jsem to tu sepsala a uložila, to aspoň nezapomenu. Neustále se snažím vzpomínat na další a další kousky včerejška. Vzpomínám si. Vzpomínám ale pomalu a těžce. Sama už ani nevím, čím jsem začala a můžete mi věřit, že nemám ani ponětí, co je v odstavci výše.

    Co se to děje? Co se to stalo? Já jenom vím, že se budu snažit nezapomenout. Ale jak se mám chovat? Mám dělat, že jsem na to skutečně zapomněla? Mám dělat, že si to nepamatuji?