    Ahoj. Mí rodiče mi odešli hned po sobě. Napřed tatínek (4roky) a maminka rok po něm.

    Od jejich odchodu jsem pořád s nimi v kontaktu. Ze začátku jsem z toho měla trochu strach a teď jsem ráda, že je vidím. Už jsem si na to zvykla a kdybych je delší čas neviděla, hned je mi smutno a pak se snimi hned spojím. Vše se děje samozřejmě telepaticky, jinak to neumím a nevím, jestli jde to ještě jinak.

    Posledně mi rodiče ukázali, že naše kočka bojuje s velkým hadem. Já totiž žiji víc jak 26 let v cizině a těch hadů je tady hodně. V té chvíli, jak jsem to viděla, hned jsem dostala o kočku strach a říkala jsem si, jestli ji ještě uvidím živou. Hned se mi dosadilo automaticky jakýmsi vnitřním hlasem: „neboj, ten had není jedovatej,“ ale byl to obr had a jen se vlnil a kočka přes něj jen vyskakovala, byl to boj a naháněl hrůzu.

    Ráno jak jsem vstala, říkala jsem to své rodině a ti se jen usmívali a zase si mysleli svoje, jako vždycky. Ten den jsem o tom pořád přemýšlela a uklidnilo mě to, jak jsem uviděla kočku celou, živou a zdravou.

    Jenže druhý den manžel potkal souseda a ten se ho ptal: „vy máte rezavou kočku takovou mohutnou?“ A protože v našem okolí žádná taková kočka není, tak to musela být jedině ta naše. A tak manžel říkal, že ano a co zase udělala. A ten soused říkal prý, že viděl naši kočku, jak bojuje s velikým hadem a prý měl alespoň 4 m a než se dostal z domu ven a sešel po schodech, had byl pryč. Manžel mi to hned šel říct a já jsem z toho byla jako když mě opaří, pěkně vykulená.
    Zase další důkaz, že rodiče nás sledují a když je třeba, tak i varují. Jsem jim za to moc vděčná.

    Potom jsem si vzpomněla, jakou barvu měl ten had a to jsem si i dobře pamatovala z té telepatické správy a hledala jsem šedého hada s černýma kresbama a bílým břichem v atlase a pak jsem našla, že by to mohl být had - polykač vajec a ten prý nemá zuby a dorůstá do těchto velikostí. Potom jsem říkala svým holkám: „tak co, už mi věříte?“ Zmlkly a už se neusmívaly, ale šly o tom přemýšlet každá jinam...

    Chtěla bych každému říct jenom to, že prožívám tímto velice šťastné chvíle a jsem šťastná, že mě rodiče vidí a o všem, co nastane, mě informují. A moc bych přála každému, komu odešel někdo blízký, aby tohle taky prožíval, je to úžasná úleva, když člověk může zahnat tu strašnou bolest, když někdo odejde na jiný svět...

Vydáno: 5. 10. 2010

Přečetlo: 3427 čtenářů

Autor (vložil): Jelitko

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...