• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

    Už delší dobu se přemlouvám k tomuhle činu. K činu o tom konečně někomu povědět. Přestože vás v podstatě vůbec neznám, mám pocit, že vám mohu důvěřovat. Proto se vám svěřím.

    V první řadě bych vás měla ujistit, že vše, co tu padne, není vymyšlené. Nemám čas na vymýšlení nepravdivých historek, navíc klamání lidí nepatří mezi mé oblíbené činnosti. Nemám žádný důvod ke lhaní.

    Zajisté jste už někdy měli pocit, že vás někdo sleduje, ale co když ten pocit přešel do jistoty? Možná na vysvětlenou: bydlím s rodiči v domku na vesnici, která je obklopena polem a lesy. Náš domek jsme koupili asi před 5 nebo 6 lety. Zaujal nás svým tvarem. Má tvar lodě. Rozseknuté lodě, tedy její polovinu. Mou mamku také uchvátila zahrada (přestože v té době byla zarostlá plevelem).

    Přestěhovali jsme se a zanedbaný domek přetvořili k obrazu svému tak, aby odpovídal našemu stylu a přitom si zachoval svou specifickou stránku. Domek je dvoupatrový, nahoře pak zkosený.

    Psal se rok 2008. Tou dobou už mi rodiče přenechali celý hořejšek. Mám pokoj ve tvaru obdélníku. Poměrně velký. Pokoj má 3 okna a 2 střešní, pod kterými je psací stůl. Postel je vedle střešních oken podél obložené dřevěné zdi (na protější straně těch 3 oken). Takže když si lehnu, vidím ze tří oken ven. Myslím, že bylo něco kolem léta, možná už konec léta. Bylo ale stále teplo, takže jsem spala s pootevřeným oknem. Okna jsou to dřevěná a otevírají se opravdu špatně. Zato skvělé drží přivřená.

    Tenkrát jsem si vše zapisovala. Můj první zápis je: 27. 12. 2008 - začínám mít pocit, že mě někdo sleduje.
Každé ráno jsem se budila s oknem otevřeným pomalu dokořán. Děkovala jsem, že v noci není zima.
Tím to asi celé začalo. Mám ve zvyku spát se světluškami v pokoji. Moc se nezdají, ale světlo skutečně dělají. Nerada spím po tmě. Bohužel jsem i citlivá na světlo, takže spím s maskou na očích. Zakrývá mi čelo, oči a končí nad nosem. Vzpomínám si na noc, která mi změnila celý život.

    Ten večer jsem si šla lehnout, přesvědčená, že musím spát na zádech. (Někdy přes den jsem si přečetla článek o spaní na boku a vráskách mezi ňadry.) Rozestlala jsem si a ulehla. Šáhla jsem za hlavu pro masku. Ruka šátrala po místě, kde jsem ji vždy odkládala. Překvapeně jsem vzhlédla a nebyla tam. Posadila jsem se na posteli a šmátrala i po matraci. Nic. To mě dopálilo. Rozsvítila jsem velké světlo a vyházela všechny věci z postele na zem. Poněkud rozpačitě jsem hleděla všude kolem a snažila se jí najít. Nakonec se mi to povedlo. Byla zastrčená pod matrací a nacpaná úplně dozadu. Nechápala jsem, jak se tam dostala. 100% jsem jí dala na své místo. Ale co bych se zabývala takovýma prkotinama. Zalehla jsem a podívala se ještě naposledy škvírkou pootevřeným oknem ven. Nakonec mě únava přemohla, přetáhla jsem si přes oči masku a usnula. Asi se mi zdál nějaký nepohodlný sen, se škubnutím jsem se probrala. Maska se mi tím pohybem posunula na čelo a poskytla mi výhled.

    Ztuhla jsem v sedě na posteli. U prádelníku (stojí naproti čelu postele u jedné zdi) stála nějaká postava. Světlušky osvětlovaly pokoj lehce oranžovým světlem, matně, ale dost dobře na viditelnost. Byla to mužská postava, stála tam s rukama v kapsách a dívala se na mě. Naprosto v šoku a ztuhlá jsem zírala. Následoval z jeho strany pohyb tak neuvěřitelně rychlý, že sem se stále dívala k prádelníku, i když už tam nebyl. Seděl na druhé straně postele - u nohou. Zalapala jsem po dechu a přitáhla nohy k bradě. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než sundat masku. Strhla jsem ji a otočila se, abych ji dala na obvyklé místo za hlavu. Otočila jsem se zpět a nikdo tam nebyl. Jenom okno zůstalo otevřené. Ještě chvíli jsem se vydýchávala. Byl to hrozný šok. Asi všichni znáte ten pocit, kdy úplně ztuhnete a srdce začne bít takovou silou, jakoby chtělo prorazit hrudní koš. Tu noc jsem ztěžka usínala.

    Druhý den jsem se snažila nějak zabavit a nemyslet na to. Problém nastal v tu chvíli, kdy jsem vešla do koupelny. Je v ní okno vedoucí do zahrady, za kterou je hned pole a viditelnost je božská. Bála jsem se svléknout přímo u toho okna (i když dřív mi to nevadilo a dámy jistě pochopí..) Proto jsem lezla všude možně a pokusila se nesvlékat v koupelně. Tohle blbnutí mě ale po pár týdnech přešlo. Už jsem si zvykla, že má maska stále není na svém místě a přestala jsem ji hledat. Spala jsem bez ní a k mému překvapení i na zádech.

    Další zápis: 30.12.2008 - ráno jsem se vzbudila. Protože jsem spala jako zabitá, tedy aspoň myslím, řekla jsem si, že se zase nic nedělo. Avšak když jsem vešla do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla, uviděla jsem, že mám něco na rtech. Přiblížila jsem si to a vypadá to jakoby pokousaný spodní ret?

    Rodiče se mě sice ptali, jak se mi to stalo, ale nijak jsem neodpověděla. Každý večer jsem začala promlouvat do tmy. Povídala jsem o zážitcích, událostech a tak nějak o všem, co mě napadlo. S lehkým vzrušením jsem přivírala okno a šla spát. Tu noc jsem ale neměla klidné spaní. Probralo mě ostré světlo. Protože má maska byla někde opět schovaná, nemohla plnit svůj účel. Líně jsem je otevřela. Ležela jsem opět na zádech a překvapilo mě, jak moc klidná jsem.
Po schodech do mého pokoje vletěla mamka, vypadala vystrašená.
„Co se děje?“ zašeptala jsem a prohrábla si vlasy.
„To mi pověz ty. Slyšela jsem tě mluvit a pak křičet. Utíkala jsem ihned nahoru a když otevřu dveře, klidně ležíš v posteli.“ Vyvalila jsem oči. „Zdálo se ti něco nepěkného?“ pokračovala.
Pamatuji si, jak jsem usilovně přemýšlela, ale zdál se mi takový klidný sen, nemohla jsem si vzpomenout, ale 100% jsem věděla, že to nebylo nic hororového nebo sen, u kterého by se mělo křičet. „Takže mluvila?“ nadhodila jsem.

    „Přísahala bych, že jsem tě slyšela jakoby s někým mluvit a pak křičet.“ nakonec jsem mamku uklidnila a řekla jí, aby zavřela dveře. Když odešla, posadila jsem se na posteli a podívala se na okno. Bylo zase otevřené. Nelenila jsem a šla se podívat z okna. Co jsem uviděla, mi vzalo dech.
Naše zahrada? okolí? Měsíc nádherně svítil a jasně zářil. Stříbrné paprsky osvětlovaly zahradu. Při zemi se tetelila hustá mlha a zakrývala i celé okolí. Jakoby existoval pouze náš dům, naše zahrada. Otřásla jsem se. Bylo poměrně chladno, ale takové to teplé chladno. Nevím jako to popsat.

    Zalezla jsem si zpět a přemýšlela o mamčiných slovech. Párkrát jsem ze spaní už mluvila, ale tohle? Bylo to slyšet přes zavřené dveře až dolů do přízemí. A pak křičení. Ze spaní jsem ještě nikdy nekřičela. Ať jsem přemýšlela sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout, co se dělo. Pamatovala jsem si vše po probuzení, ale před ním? Sny nebo nějaké probuzení, měla jsem okno. Po zbytek noci jsem pak spala.

    Uběhlo pár týdnů, když mě ze spaní vzbudil pískot našeho pejska. Chtěl ven. Naštvaná někde ve dvě ráno jsem se dokodrcala dolů a otevřela mu dveře. Vyběhl neuvěřitelnou rychlostí ven a štěkal jako pominutý. Nadávala jsem jako špaček, aby neštěkal, že lidi spí, ale nebylo to nic platné. Už už jsem chtěla pro něj dojít, když v tom jsem uslyšela šeptání. Pes se rozčiloval a nějaký mužský hlas ho snad uklidňoval. Šepot trval asi 10 vteřin, pak nastalo hrobové ticho. Zavolala jsem na psa, ale nepřišel. Vyběhla jsem na dřevěnou terásku a vykoukla. Znovu jsem zavolala. To už přišel. Naprosto v klidu a obešel mě jakoby nic. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vrátila se do postele. Byla jsem si jistá, že se mi to nezdálo. Od té doby se nic výjimečného nestalo. Nastal rok 2010. Mamka se přestěhovala nahoru, protože otec hodně chrápe a nevyspí se. Takže první patro je teď obsazené mnou v mém pokoji a mamkou v bývalé ložnici - teď pracovně. Okno zůstávalo tak, jak jsem ho nechala. Žádné úkazy, příhody, nic. Začínala jsem být zoufalá, že se mi vše zdálo a že jsem blázen.

    O to víc mě to trápilo, když jsem zjistila, že jsem se do svého tajemného sledovatele nejspíš zamilovala. Neptejte se jak, prostě tak. O to víc mě to trápilo. Dříve neuběhla noc, u které by okno zůstalo tak, jak jsem ho nechala. Jednou jsem se rozhodla (asi před měsícem), že napíšu dopis. Připadala jsem si sice jako naprostý blbec, když jsem ho dávala pod kámen na zahradě a „tmu“ jsem o tom informovala snad nesčetněkrát. Počkala jsem asi týden a pak jsem si šla svůj dopis vyzvednout. Byl tam, neotevřený. Netušila jsem, co si od toho slibovat, ale tohle byla rána. Ještě ten večer jsem se ubrečená rozeřvala do tmy, že končím. Že na to prostě nemám, protože jsem si stejně vše vymyslela a není to pravda. Křičela jsem: „Co po mě krucinál chceš?“ Tento výjev trval pár minut a sklíčená jsem odešla do horké vany. Jako obvykle jsem pak zalehla s oknem přiraženým, ale ne zavřeným. Nandala jsem si masku, do uší si dala sluchátka a pustila si dojáček. Nevím kolik bylo, ale nahoře kromě mě ještě nikdo nebyl. Unavená ze všeho toho, jsem vypla MP3 a vyndala si sluchátka z uší. Z očí jsem si stáhla masku na čelo-ne moc vysoko, ale abych aspoň trochu viděla, kam je vedle postele vlastně pokládám. Jak jsem se natočila na bok, zrak mi ulpěl na místo u okna. U topení (je pod okny) stála postava. Ihned jsem ji poznala. Byla to ta samá jako někde před 2 lety. Mužská postava. Vzhledem k tomu, že stála hned u světlušky, viděla jsem přesně. Bohužel přes tu blbou masku, povytáhlou trochu nahoru jsem viděla pouze do poloviny těla osoby. Projel mnou šok. Co bych měla udělat?

    Mozek pracoval. Stále jsem ztuhle zírala na dolní polovinu těla (dokonce si troufnu říct, že jsem mohla vidět velice tmavou džínovinu a nějaká pásek) Jediné co můj mozek vyhodnotil jako správné, bylo udělat to, co jsem minule nestihla. Konečně ho vidět. Stál přímo u světla, tak toho využít. Vymrštila jsem ruku po masce, ale veškeré nadšení mě opouštělo, když jsem viděla ty rychlé pohyby. Viděla jsem ho otočit se a mizet oknem. Bylo to tak rychlé, že jedno mé škubnutí ruky, abych strhla kus saténu z mého čela vypadalo jako zpomalený film. Jeho pohyby se s mým pohybem nedaly vůbec srovnat. Viděla jsem, jak mizí neuvěřitelnou rychlostí. Po téhle chvíli okno zůstalo lehce otevřené a já nevěřícně zírala. Řeknu, že s tím praštím a on se ukáže. Jakoby řekl: Nevzdávej to. Jsem tady a nic sis nevymyslela, ale zapomněl dodat, že zatím co já budu doufat, že nejsem blázen a budu si povídat do tmy, on se zase neukáže. Ale musím čekat tak dlouho? Bude mu trvat další roky, než se ukáže? A uvidím ho vůbec ještě někdy?

    Opakuji, že toto není vtip a nic jsem si nevymyslela. Prosím vás o radu, co si o tom myslíte. Jestli blázním a mám si najít psychologa či rovnou psychiatra nebo se tu opravdu děje něco tajemného.