Chci vám popsat sen, který se mi zdál jako odpověď před několika lety na mou otázku "jak to může vzniknout" a můžu od srdce říct, že do dneška vlastně nevím, zda-li to byl opravdu jen sen. A chci reagovat na článek, který jsem tu četl. Je škoda si to nechávat jen pro sebe.

Kruhy v obilí

    Pokládám rozečtenou knížku na stůl a pomalu se ukládám ke spánku. Se zavřenýma očima šmátrám po vypínači u lampičky. Zavrtím se na polštáři, abych našel tu správnou polohu a tiše poslouchám noční zvuky přes otevřené okno. Noc je tichá a jen cikády hrají zásnubní muziku a vítr si pohrává s listím staré jabloně.

    S jemným úsměvem upadám do polospánku. Cosi tajemného, až neklidného mě vytrhává ze snění. Pomalu otevírám oči a přivykám černé tmě v pokoji. Sleduji temné stíny starých skříní, které jsou lehce osvícené přibývající lunou. Něco je však jinak, než jak jsem zvyklý. Cítím lehký závan větru z otevřeného okna a naslouchám. Ano, už vím, to ticho, které se vnořuje do mé mysli a já cítím, jak mi naskakuje husí kůže.

    Odkrývám deku a vklouznu do bačkor u postele. Ze židle beru župan a při navlékání se pokradmu blížím k oknu. Vzhlédnu k noční obloze a jen zdáli na mě mrkají hvězdy. Pohlédnu na tmavou zahradu a snažím se najít příčinu nepříjemného ticha. Nic. Otáčím se a vycházím s pokoje. Seběhnu po schodech dolů a beru za kliku domovních dveří. Přebíhám dvorek a cítím studenou rosu na svých nohách, jak stéká z listů trávy. Vybíhám na starý povodňový val na konci zahrady, který tu stál už za třicetileté války. Táhnul se od hradebních věží starého zámku ze středu města až ke Kunětické hoře. Z druhé strany valu byl cítit chlad, přicházející z luk a polí mířících ke slepému rameni řeky Labe. Chci se otočit a utíkat zpět do bezpečí domovních zdí. Nevím, co mně tak táhlo stále vpřed. Pociťoval jsem strach, ale i neodolatelnou touhu, která byla stále silnější. Přelézám plot a a seskakuji do studené trávy na začátku louky.

    Nalevo přibližně tak třistametů se rozprostíral malý lesík, kam jsem si chodíval hrávat za mých školních časů. V jeho vysokých korunách starých dubů odpočívali kohouti bažanta a já si vzpomněl na vyprávění mého otce, který je tam chodil lovit na zrní máčené v kořalce. Bez výstřelu či jiné aktivity stačilo jen počkat, až se nazobou a pak jen přijít a posbírat nemotorné opeřence. Prý tak získávali drahocenný péra na indiánské čelenky. Při té vzpomínce jsem se neubránil smíchu. Představil jsem si ubohého bažanta, který se probral z malátnosti a přišel o všechnu svou pýchu.

    Stál jsem na okraji obilného lánu a díval se do dáli. Připadám si jako náměsíčný a rozhlížím se kolem sebe. K čertu, co já tady dělám uprostřed noci? Znovu mě pokryje studený pot. Zvednu hlavu k noční obloze a dívám se na známá souhvězdí a vybavuji si jména. Malý vůz, Velký vůz a nejjasnější hvězda polárka neboli severka. Náhle si všimnu jiné jasné hvězdy, která tam předtím nebyla. Snažím se vzpomenout, jestli tam byla i včera. Ne. Určitě ne. Mám pocit, jako kdyby byla o něco větší. Ne, to nebyl pocit, opravdu se zvětšovala.

    Snažil jsem se odhadnout vzdálenost, ale pokud jsem nevěděl, jak velký je předmět, bylo mi to na nic. V hlavě se mi rozsvítilo, vždyť nebliká, no jasně. Předmět už musel dávno být v naší atmosféře. Světlo, které přichází z vesmíru při průniku vrchní části atmosféry se láme a to zapříčiňuje, že pozorovatel ze země vidí hvězdy blikat. Předmět se zdál veliký jako nafukovací balon, co si s ním děti hrají u bazénu. Zvětšování ustalo a jen tak tam visel na obloze. Občas jsem uviděl duhový odraz, který se objevoval ve stejných intervalech. Podle toho jsem usoudil, že rotuje kolem své osy. Rotace začala zpomalovat, až se úplně zastavila. Mírně to začalo měnit barvu do červena s nádechem modré na okrajích. Od středu se začaly tvořit černé nitky, které se zvětšovaly.

    Náhle, ani jsem to snad nepostřehl, to vybouchlo bez jakékoliv zvukové rány. Napínal jsem uši, jestli snad něco nezaslechnu, ale stále nic. Čekal jsem, kdy to začne padat k zemi. Nic. Stále to viselo ve vzduchu a já s úžasem hleděl, jak se z jednoho balonu na obloze objevilo sedm malých. Zaznamenal jsem pohyb. Každá koule se rozletěla jiným směrem takovou rychlostí, že to člověku vyráželo dech. Jen ta prostřední stále setrvávala na svém místě. Opět začínala nabývat na objemu. Ani jsem si neuvědomil, že při pozorování předmětu jsem stále vstupoval hlouběji do pole s obilím. Zarazil jsem se a podíval kolem sebe. Otočil se dozadu a přes přítomné šero se pokoušel najít známou zahradu. Nic jsem však neviděl. Mou pozornost znovu přitáhl neobvyklý úkaz na obloze. Vyděšeně jsem udělal krok zpět. Teď jsem to věděl s jistotou. Předmět se nezvětšoval, ale velmi rychle se blížil ke mně. Vykřikl jsem a snažil se utéct. Nešlo to. Nohy vypověděly službu, jako když vrostou do země. Zachvátila mne panika a já se nezmohl na nic jiného, než že jsem zavřel oči a překryl je roztřesenými dlaněmi v očekávání blížícího se konce.

    Uběhla chvíle a já necítil žádný náraz ani zvuk padajícího předmětu z výšky. Pomalu jsem sundával ruce dolů a otevíral oči. Byl jsem tak překvapen, že mé ruce zůstaly napůl cesty dolů a já vypadal jak socha, která o něco žádá. Tak třicet metrů od místa, kde jsem stál a ve výšce deseti metrů se nehybně vznášela koule velikosti fotbalového míče. Svítila mléčnou barvou, ale nebylo vidět, zda-li je dutá. Nevím jak dlouho jsem se na ni díval, když v tom přišla změna. Její barva se změnila na duhově fialovou. Pomalu se začala otáčet kolem své osy a postupně se její rychlost zvyšovala. Pocítil jsem jemné mravenčení po těle. Pomalu začala klesat, a když byla tak metr nad obilnými klasy, tak jsem si všiml, jak se zlehka obilí propadá. Dosáhla výšky klasů a tam se zastavila. Jen rotace zůstávala nezměněna. Byl jsem tak uchvácen tímto jevem, že jsem si ani nevšiml, jak strach zmizel.

    Koule se znovu dala do pohybu. Začala pomalu opisovat kružnici a každým obtočením okolo středu se mírně od něj vzdalovala. Se zatajeným dechem jsem pozoroval, jak si klasy spirálovitě ulehají. S každým přiblížením jsem pociťoval jakousi lehkost na mém těle. Takto byl vytvořen asi dvacetimetrový kruh, po jehož obvodu stále rotovala koule. Náhle se v nejbližším bodě ke mně zastavila a pomalu se přesunula zpět na střed, z něhož začala. Váhu svého těla jsem již necítil a tak mi ani nepřišlo, jak jsem se začal přibližovat ke kouli. Lehce jsem se vznášel pár centimetrů nad zemí a stále se přibližoval. Tak metr od koule jsem se zastavil a mohl si na ni skoro sáhnout. Po těle mi bylo strašně příjemně. Žádný strach či obavy. Země pod námi se začala pomalu vzdalovat a já si mohl konečně prohlédnout výtvor z výšky. Krásně do detailu vytvořená kružnice s ulehlým obilím tak precizně poskládané přes sebe a přitom jediný klas nebyl zlomen. Viděl jsem zmenšující se město osvícené pouličním osvětlením. Stoupání ustalo a já uviděl zbylé koule, jak se přibližují. Náhle mně obklopili a já zůstal mezi nimi. Uviděl jsem, jak se protahují a vzájemně se spojují do jediného celku. Vznášel jsem se uvnitř koule a stěna mléčně zářila. Nikde ani vidu po spojení či trhlince, kudy bych mohl pohlédnout ven. Jako kdyby mi to četlo myšlenky, spodek pode mnou zprůhledněl a já uviděl už jen vzdalující se planetu Zemi. Náhle se vše protáhlo a já uviděl jen záblesk. Poslední myšlenka - snad se ještě vrátím...

    Poznámka autora: Sen vznikl na základě zveřejněných fotografií v magazínu 2000 před 8 lety. O 3 měsíce později vyšel článek i s fotografiemi, kde zachytil náhodný svědek kulatý předmět, který se vznášel nad právě vzniklým kruhem. Já se tehdá jen pousmál, vždyť ten předmět jsem poznal velmi dobře...

Vydáno: 4. 6. 2010

Přečetlo: 1857 čtenářů

Autor (vložil): kordox

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Grebena

6. 06. 2010 23:42

kordox

¤ grebena

6. 06. 2010 2:43

Liban

¤ kordox

5. 06. 2010 23:50

grebena

¤ Grebena

5. 06. 2010 19:16

kordox

¤ Liban

5. 06. 2010 19:09

kordox

¤ Nádhera

5. 06. 2010 2:27

Liban

¤ zajímavé

4. 06. 2010 23:11

grebena

Číst komentáře