• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Vyvolávání duchů -

    Říkám si, že bych sem mohla přidat několik vlastních a ne zcela vlastních zkušeností, aby případní zájemci o vyvolávání duchů měli důvod, proč to nedělat.

    Sestra a její kamarádky kdysi v dětském věku kolem puberty vyvolávaly duchy na školním záchodku. Jistě to není místo, kam by se duchové chtěli navrátit. Nevím žádné podrobnosti, od té doby však sestra dodnes, kdy už je dospělá a má vlastní rodinu, slýchá jakési plandavé zvuky, které poprvé přišly po jejich vyvolávání. Její kamarádka nedlouho poté zemřela na astmatický záchvat. Možná se mýlím, ale astmatu určitě nepřidá třebas hrůza, pokud i ona slyšela plandavé zvuky.

    Já se k této činnosti dostala na jednom školním výletě. Nevím teď vlastně proč, ale celá skupina asi deseti dětí se tehdy shodla, že nejlepší adept pro médium jsem já. Měla jsem seanci vést, pravda, teoreticky jsem znala základní poučky, jak se to má nebo nemá dělat. Ale nepřipadalo mi to jako dobrý nápad. Nicméně jsem nedokázala říci „ne“. Připravili jsme si vše potřebné, všichni se usadili kolem a já otevřela ústa, abych začala seanci. A ejhle, hlas nikde. Nebyla jsem tehdy ani nějak vystrašená, ani nachlazená a vzala jsem ztrátu hlasu jako jakési varování, že by se to možná mohlo povést, ovšem s nehezkými následky. Z chaty jsem tedy odešla s posunkem, že prostě nejsem s to mluvit, pouze jsem sípala, bez bolesti v krku. Když jsem se vracela na moji chatu, sousedící s tou, kde se sešla skupinka vyvolávačů, vycházely odsud poměrně rozčilené mé spolubydlící. Nahlásily mi, že se v chatě bojí být, protože se tam bezdůvodně roztřásly všechny sklenice. Procházely jsme se tedy venku po následující asi tři hodiny, než bylo opravdu pozdě v noci.

    Mohlo to obojí být zcela náhodné, já ale věřím tomu, že ztráta hlasu i třesení sklenic v okolí chaty určené k seanci bylo pro mě prostě? varováním, abych to neudělala chybu.

    Další příhoda, kterou bych chtěla říci, jsou mé sny. Občas se mi velmi živě zdává o mých zemřelých příbuzných, především o bratrovi. V tom snu vše vypadá jako běžně, má postel je, kde má být, okno je proti ní. V tom snu vidím, že bratr stojí zvenčí před oknem a dívá se na mě dovnitř. A cítím, že mě nějaká síla, s kterou se téměř nedá bojovat, táhne ven z okna, jako bych měla vyletět. Většinou se vzbudím s pocitem ochromení a téměř neschopna pohybu, křečovitě se držící deky nebo postele a s ledovýma rukama.

    Někdy se mi zdává i o anonymních mrtvých, kteří přicházejí k mé posteli, když se cítím na hranici spánku a bdění. Cítím, nejistá si tím, zda je to sen či skutečnost, jak se neviditelné ruce dotýkají deky, jak ji popotahují a snaží se mě probrat. Většinou opět skončím v zcela ztuhlé pozici, oči vytřeštěné a s pocitem opravdové zimnice. Občas jsem se z toho stavu snažila zavolat o pomoc rodiče, kteří se mnou v domě bydlí, ale myslím, že ač jsem se slyšela, tělesně jsem zvuk nevydala. Někdy spatřuji stín téměř lidských obrysů, jak jen stojí u postele a po chvíli se rozplyne. Někdy vnímám, jak neviditelná ruka napíše svítivý vzkaz nad postelí, ale bohužel jsem si jej prozatím nikdy nestihla přečíst, zmizel dříve, než jsem si uvědomila, že jde o text. To se mi stává asi tak od mých patnácti let. Je to další podklad k tomu, proč bych duchy už po léta vyvolávat opravdu nešla, byť to vše může být jen pouhým živým snem, nezaloženým na realitě.

    Nyní mi už pomalu táhne na třicítku a své noční hrůzy jsem se naučila zvládat. Když se sny opakovaly, naučila jsem se říct bratrovi, že ven jít nechci, že se bojím. Vlastně se mi o něm, jak stojí venku a táhne mě ven asi nezdálo. Věřím tedy, že jsem našla cestu, jak ty děsy zvládat, naučit se reagovat v dané situaci jakýmkoli aktivním rozhodnutím. Tak, to jsou mé vzpomínky ohledva tématu vyvolávání duchů a duchů jako takových.