    Jsem racionálně smýšlející člověk a prestože jsem přesvědčena o tom, že smrtí naše cesta nekončí, žádné nadpřirozené jevy mě v životě nepotkávají a přiznám se, že je ani nevyhledávám. Ale dodnes vzpomínám na naše „“ období. Přišlo naprosto náhle a nečekaně a zrovna tak zase odešlo a dodnes nevím, jak si ho vysvětlit...

    Chystali jsme se ten večer do postýlky, staršímu synkovi byly dva roky, mladší Tomášek byl v té době miminko, které jsem nesla v náručí. Mireček se mě držel za tričko a neustále brebentil. Začal mluvit velice brzy a od té doby pusinku nezavřel.

Vešli jsme do ložnice a já za námi zavřela velké posuvné dřevěné dveře.
„Nezavírej!“ ozval se Míra.
„Proč?“ ptám se.
„Jde za námi Žluťásek, ty ho nevidí??“
„Žluťásek?“ ztuhla jsem a dveře nechala pootevřené.
„Jo, Žluťásek.“
Zamyšleně jsem děti přestrojila do pyžamka a v hlavě mi neustále vířily myšlenky.
„Mirečku, Žluťásek je pan nebo paní?“ opatrně vyzvídám.
„Není to ani pan, ani paní, mami, Žluťásek je prostě Žluťásek, chodí si se mnou hrát, je moc hodný.“
„Chodí i za Tomáškem?“
„Ano, ale jiný. Ty ho nevidíš?“ ptá se syn podruhé trochu nejistým hláskem.
Tak to už je na mě trochu příliš! Nevím, jak mám reagovat, mám Žluťáska odbýt jako bujnou dětskou fantazii? Něco mi říká, že by to nebylo dobré.
„Dospělí lidé neumí vidět Žluťásky, Mirečku, oni se ukazuji jen dětem,“ říkám trochu rozpačitě.
Synek se usměje a otevírá pohádkovou knížku, s vysvětlením se evidentně spokojil.

Pár dní na to za mnou i přes den Míra několikrát přiběhl a schovaval se za mě.
„Mami, je tu duch, pošli ho pryč!“
Hezky ducha poprosím, aby odešel...„ Už je pryč!“
A pak jsem o Žluťáskovi neslyšela rok, možná o něco déle.

Ten den jsme jeli k mé sestře na návštěvu, než jsem stihla Tomáška zout, Míra byl svlečený a utíkal dovnitř.
„Schovám se ti!“ a u? visí na klice prvních dveří, které uviděl! A pak jsem si připadala jako ve zlém snu...
Dveře se otevřely naneštěstí dovnitř, Míra se pouští a padá po betonových schodech kamsi do tmy. Zoufale bouchám do vypínače a vidím zvláštně zpomalený, ale hrůzostrašný pád svého dítěte do sklepa! Těch schodů bylo sedmnáct...
Míra dopadl až dolů, čelem ke schodům. „Jsi celý?“ Hystericky křičím a podlamují se mi kolena strachy. Míra doslova vylétl nahoru a skočil mi s řevem do náruče. Brečíme oba, vlastně všichni tři včetně Tomáše, kterého drží sestra. Ona i její tchýně vypadají víc ne? vyděšeně. Rychle prohlížím syna a k mému údivu nikde žádná boule ani modřinka!
„Vidělas pod schody ten bojler na zdi, mami?“ ptá se mě Míra po chvíli, už s úsměvem a s plnou pusou čokolády.
„Ne, přiznávám.“
„Ale ano,“ přikyvuje sestry tchýně, „na zdi je plynový kotel!“
„Tak pod ním stál Žluťásek,“ pokračuje dál Míra. On mě držel, když jsem padal... „díky Žluťásku, máš to u mě.“

    Od té doby jsem o Žluťáskovi nikdy neslyšela. Až nedávno jsem se syna zeptala, jestli za ním ještě Žluťásek chodívá... Míra se místo odpovědi rozplakal. „Já už ho nevidím!“
„Neplakej, on tě stále hlídá, i když ho nevidíš...“

    Žluťásek mi dodnes zůstal záhadou a mladší Tomášek o něm nikdy nemluvil...

Vydáno: 3. 1. 2010

Přečetlo: 2667 čtenářů

Autor (vložil): funeva

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ to dalenka

13. 01. 2010 18:57

funeva

¤ můj syn

5. 01. 2010 22:14

dalenka

¤ podobný zá?itek

5. 01. 2010 10:25

kajka

¤ děti

3. 01. 2010 16:20

grebena

¤ deti

3. 01. 2010 15:10

funeva

¤ děti

3. 01. 2010 11:29

grebena

Číst komentáře