• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Minulé životy -

    Všechny, kteří zavítáte na tyto stránky, všechny vás zdravím a ve stručnosti přidávám další pokračování. Tentokrát ze včerejšího dne.

    Již delší dobu se Natálka ani slovem nezmínila o ničem z toho, co jsem tu v mých v předešlých příbězích „Vzpomínka dítěte“ popisovala. Nechala jsem všemu volný průběh, na nic jsem se jí nevyptávala, nechala jsem život plynout.
    Říkala jsem si, když se ji ještě spontánně vynoří nějaká vzpomínka z minula, určitě mi ji sdělí. A když nic nepřijde, má to tak také být. Však stačí již to, co jsem se dozvěděla. Avšak přišel včerejší den a já mohu přidat další pokračování.

    Opět vše začínalo poledním odpočinkem dětí. Již všechny děti spaly, malou chvilku, tak snad pět minut a kdo by viděl Natálku, tak by řekl, že již spí také. Ale nespala. Byla téměř před usnutím. A v této fázi, těsně před jejím usnutím, se obrátila směrem ke mně a polohlasně na mě zavolala, jestli bych si mohla jít k ní sednout, že mi chce něco říci.
    Nebudu říkat, že mě to překvapilo, spíše jsem již delší dobu očekávala, že něco takového brzy přijde. Tak jsem si vedle ní sedla a Natálka mě požádala, jestli bych ji mohla pohladit ve vlasech, tak jak „hladívavala ona mě“.
    „Můžete mě pohladit ve vlasech? Vy víte jak, úplně stejně, jak jsem to dělala já vám, když jste byla malá“.
    Říkám ji: „Natálko, tys mě nikdy ve vlasech nehladila“.
    A ona mi odvětila, že mě hladila, protože to ví, že si to moc dobře pamatuje. A mě hned současně „naskočil obraz“, jak mě moje paní učitelka Jana hladí ve vlasech a já přestávám plakat. Tak jsem ji pohladila po vlasech a Natálka mi povídá:
    „Stejně jsme měli hezkou školku. A byla úplně stejná, jako ta naše, taky v takovým domě. Jenže byla hodně daleko, v jiným městě. A taky byla ve velkým městě jako je tahle naše“. Myšleno jako školka současná. Současná školka je umístěna v řadové zástavbě, v činžovním domě. Tehdejší školka byla umístěna v řadové zástavbě, v činžovním domě.
    „A zpívala jste se mnou.
    Říkám ji, že jsem s ní nezpívala, že jsem zpívala jenom s tou paní učitelkou, co hrávala na klavír.
    „Ale to jsem byla já. Ty si to nepamatuješ? Ta druhá paní učitelka neuměla tak dobře hrát.“ A dále povídala: „Když jste odešla ze školky, tak jsem na Vás hodně myslela, docela se mi hodně po Vás stýskalo, protože jsem Vás měla ráda.“
    Ptám se jí, kam jsem odešla a ona mi odpověděla:
    „No přece do školy jste odešla, protože jste už musela chodit do školy. Už jste byla školačka, přeci. To nevíte?“ Pak povídala, že ve školce ještě dlouho pracovala, ale pak, že se musela odstěhovat někam daleko, ale, že už neví kam. „Já už nevím, kam to bylo, to už si nepamatuju. Ale bylo to hóóódně daleko. Ale bylo to i blízko.
    Tak se jí ptám, jak to vlastně bylo.
    „No, bylo to daleko, ale blízko k Vám, protože jsem na Vás jako na holčičku často myslela. A měla jsem hodně tmavý vlasy, takový hnědý na ramena a pak jsem už byla stará a už jsem všechny vlasy hnědý neměla. A paní ředitelko, pamatuje? si, jak jsem umřela? Já si to pamatuju, jak jsem umřela. Víš, já jsem umřela, protože jsem už byla stará.“

    Vím, že se teď moje další otázka bude mnohým zdát nepatřičná, ale já jsem se Natálky musela zeptat, jestli ví, kolik jí bylo roků, když umřela. Hbitě vystrčila obě dvě ruce „z pod peřiny“ a ukázala na rukou sedm prstů. A hned ruce zase schovala.
    Těch sedm prstů jsem si převedla na sedmdesátku.
    A povídá dál: „Ale jak jsem umřela, tak jsem se hned narodila mojí mamince.
    A ty to víš, jak jsem byla hned u mojí maminky v bříšku?“
    „Natálko, tak to nevím“.
    „A já vás mám obě ráda. Máš mě ráda taky?“
    Odvětila jsem jí, že ji mám také ráda.
    A můžu Vám ještě někdy něco říct, když si na něco vzpomenu? Můžu? Já si ještě vzpomenu, já to vím.“
    „To víš, že může?“, zněla má odpověď. A nato Natálka hned usnula.