    Chtěla bych vám povědět svůj příběh o tajemnu, který je pro mě dost osobní, ale snad sem patří.

    Před mnoha lety jsem se ocitla v životě na slepé koleji, která se jmenuje závislost. Propadla jsem alkoholovému kolotoči a byla to jízda plná bolesti a totálního zoufalství. V té době už jsem přišla témeř o všechno, moji rodiče nade mnou už zlámali hůl, opustila mě rodina, přátelé, neměla jsem práci a už dávno ne sílu bojovat. Jediné, čeho jsem měla dost bylo zoufalství a nenávist k sobě samé.

    Pamatuji si to zimní ráno jako by to bylo včera. Seděla jsem ve špinavé studené kuchyni v totální bezmoci kocoviny a po krk v depresi. Jediné, na co jsem myslela, bylo jak to se sebou skoncovat. Bylo mi ze sebe zle a plynový sporák byl v tom ránu jediný ,,dobrý kamarád", který mi nabízel řešení. Jediná myšlenka mě trápila a to zoufalá láska k mým dětem, které opatrovali pro mou neschopnost moji rodiče. Myslela jsem na to, jestli mi někdy dokáží odpustit to, co se chystám udělat, jestli jednou pochopí, že jsem neviděla jinou cestu, proč jsem je opustila. Bylo to strašné, čiré zpoufalství. Ale pak jsem si zbaběle řekla, že je všechno lepší než to, aby měli mámu jako jsem já a najednou se mi zdálo snadné skončit to.

    Došla jsem ven zamknout vrátka, aby mě nikdo nevyrušil dřív, než bude po všem a vrátila se do kuchyně. Ani nevím proč jsem se začala modlit, snad vzpomínka z dětství, nevím. Najednou někdo ve vedlejší místnosti zabušil na okno. Vyskočila jsem leknutím, pak se rány začaly ozývat z různých částí bytu na všechna okna. Ne naráz, ale postupně, jako by někdo běhal kolem domu a bouchal na okna. Napadlo mě, nevím proč, že je to táta. Pak mi ale došlo, že se dovnitř nikdo nemohl dostat. Sama jsem pečlivě zamkla a zeď kolem domu nikdo nemůže přelézt.

    Naposled se tři rány na sklo ozvaly z prosklených dveří na terasu. Vyběhla jsem ven, ale nikde nikdo. Prozkoumala jsem úplně všechno. Nikdo, žádný člověk nemohl na ta okna bouchat. Je to vyloučené. Vrátila jsem se do domu a začala přemýšlet.

    Ještě ten den jsem vytočila tel číslo sos linky pro závislost, a člověk na druhém konci drátu mi dal naději. Objednala jsem se a večer jsem šla spát s hlavou plnou myšlenek o životě a né o smrti jako mnoho nocí před tím dnem. Byla jsem ale moc rozrušená a nemohla jsem usnout. Napadlo mě zkusit něco si přečíst. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela knihovnu a šáhla po staré červené knihovničce po babičce, kterou jsem si kdysi vzala při stěhování. Když jsem ji otevřela, vypadl mi z ní do ruky malý zlatý přívěšek ve tvaru křížku. Co se ho kdysi babička nahledala. Nevěřícně jsem ho tiskla v dlani a brečela jsem bolestí i uzdravením.. Zázraky se dějí. Já ho zažila. Jak jsem řekla, je to už mnoho let, co se tohle stalo. Dnes jsem štastná a bohatší víc, než jsem si kdy přála. Mám zpět svoji rodinu a ten křížek nosím na krku a budu, dokud budu žít. Díky...

Vydáno: 5. 11. 2009

Přečetlo: 3130 čtenářů

Autor (vložil): anaem

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ anaem:

5. 11. 2009 11:05

orime

¤ krásné

5. 11. 2009 9:02

Sissi

¤ pro anem

5. 11. 2009 0:11

sladidlo

Číst komentáře