Dnes má svátek: Albert
Dnes je: Čtvrtek 21. listopadu 2024
Články / témata
Příběhy / témata
Fórum / témata
Ostatní
Přihlášení
- - Nová Registrace - -
Novinky
Připravili jsme pro Vás!
Vyhledávání
Počet přístupů
Spřízněné weby
Vaše příběhy
- Kontakt se zemřelými -
Rozloučení s přítelkyní
Pracovala jsem v mateřské škole jako učitelka a velmi jsem si rozuměla s paní kuchařkou. Byl to člověk o dost starší než já, ale názory a postoje jsme měly totožné. Když odcházela do důchodu, neudržela jsem slzy. Měla jsem ji moc moc ráda. Po čase jsem i já změnila zaměstnání, ale s paní Milenou jsme se pravidelně scházely, těšily se na sebe a většinou celé odpoledne si povídaly. Probraly jsme vždy vše nové, postěžovaly si jedna druhé, stále kamarádky největší.
Pak mi jednou v lednu 2003 zavolala, že mě chce slyšet, že je nějaká nemocná - snad průdušky a že ať se uzdraví, musíme se vidět. Také jsem ji moc ráda slyšela a se slovy, že moc provolá, jelikož mi volala z pevné linky na mobil, jsme se rozloučily. V únoru jsem přijela z práce, bylo navečer a doma mě čekal dopis... větší obálka... copak v ní je??? ...Bože... to ne... to není možné, to nemůže být pravda, to není pravda... poslední rozloučení s paní Milenou se koná... pro pláč jsem ani nemohla dočíst. Dodnes nevím, proč a na jakou nemoc zemřela, ale snad ji už nic nebolí.
Na rozloučení s mou drahou milovanou přítelkyní se mnou jela dcera, věděla, jak mi je, nechtěla mě nechat samotnou. Před smutečním obřadem jsme čekaly před krematoriem - před květinářstvím. Poblíž zastavilo auto, řidič - starší pán - vylezl z auta, odcházel a já s dcerou uslyšely zvonit mobil, tak onoho pána oslovuji - zvoní vám v autě mobil... - a pán odpovídá - mě? Ne ne, panenko, já žádný mobil ani nemám... Nikdo jiný poblíže nebyl, jen my tři a já i dcera jsme si své mobily pečlivě vypnuly, aby nám náhodou nezazvonily při obřadu. Co to tedy zazvonilo? Kdo to zvonil? Zřetelné zazvonění se nedalo splést, byl to mobil. Byl to můj vypnutý mobil. Byla to moje paní Milenka, chtěla mi ještě dát najevo, že tady ještě je, že je ráda, že nás vidí? Věřím tomu, je to tak.
Přišla ještě naposledy rozloučit se se mnou a já o pár minut později se loučila s ní, s člověkem, na kterého nikdy nezapomenu, seznámení s ní pro mě bylo štěstím, protože to byl vzácný člověk. Život si s ní nehrál, osud ji vzal tři syny, ale i přes všechnu bolest to byla vstřícná, spravedlivá, upřímná a milující paní. Věřím, že se pak někdy zase setkáme a ona mi poví zase vše, co ji leží na srdíčku. Věřím, že zase uslyším - Ahoj Jituško, kdypak se zase uvidíme...
Tak to je můj příběh o hodné a milé paní, která tu už s námi není, ale musím dodat, že čas od času se mi o ní zdá a povídáme si. Mobil mi však už jen tak vypnutý nikdy nezazvonil...
Vydáno: 14. 8. 2009
Přečetlo: 4916 čtenářů
Přečetlo: 4916 čtenářů
Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ kontakt-znamení
3. 09. 2009 14:52
Cermazuz
¤ Je to mo?ný
2. 09. 2009 13:12
Posyk