    Mám několik podivných zážitků, o které bych se ráda podělila s podobně založenými lidmi navštěvující tyto stránky. Zde jeden z nich.

    Po škole jsem nastoupila do práce jako učitelka v mateřské škole v jedné malé vesnici. Budova to byla velmi stará, jednopatrová. V přízemí šatna, v prvním patře třídy a nahoře ještě velikánská stará půda. Z chodby v prvním patře na ní vedly těžké dveře, které se zavíraly na kličku a po dalších dřevěných schodech se vystoupalo nahoru na půdu. Často jsem na tu půdu chodila, sloužila jako odkladiště různých sezoních věcí a sportovních potřeb a mimo jiné se tam dalo najít spoustu krásných věcí z majetku bývalé školy, která tu byla původně za první republiky.
    Ale nerada jsem tam v budově zůstávala sama, padala tam na mě tíseň, takový nezrčitý pocit strachu, když jsem někdy zůstala déle a byla sama v celé té velké budově.

    Jednou odpoledne děti spaly v ložnici a jí jsem odešla něco napsat do kanceláře. Seděla jsem zády ke dveřím na chodbu, všude naprosté ticho jen klapání tehdy ještě psacího stroje. Najednou jsem těsně za svými zády uslyšela jasným mužským hlasem ,,Dobrý den". Otočila jsem se, kdo že to v tu dobu přichází a nikde nikdo. Přišlo mi to dost divné, ale řekla jsem si, že už asi blbnu a psala jsem dál.

    Téměř okamžitě se to ozvalo znovu a mnohem hlasitěji, jakoby naštvaně a důrazně. Vyskočila jsem ze židle a vyběhla na chodbu, nikde nikdo, klid. Seběhla jsem po schodech dolů do šatny a ke vchodu a chtěla otevřít, ale byl zamčený a klíče jsem nechala nahoře. Nikudy jinudy se dovnitř nedalo dostat. V tu chvíli jsem dostala strach a vyběhla zpátky nahoru k dětem do ložnice. Děti v pořádku odpočívaly. Znovu jsem prošla celou školku a skontrolovala, jestli jsou i dveře na půdu zajištěné kličkou a že se nikde nikdo nemůže schovávat a pak jsem šla za dětmi do ložnice, bála jsem se být v kanceláři sama a řekla jsem si, že tu půl hodinu než příjde školnice počkám u dětí.

    Sedla jsem si do křesla a pořád naslouchala. Najednou se ozvala strašná rána a po ní rámus, jakoby se něco bouralo, třískání, narážení, no strašnej rachot. Děti byly v tu ránu vzhůru a jen jsme na sebe koukali. Byla jsem na smrt vyděšená, ale dál bylo ticho a i ty děti mi dodaly odvbahu, že jsem vyšla na chodbu. Dveře od půdy byly dokořán otevřené a celé schodiště bylo plné zimních bobů (sáněk), které byly původně nahoře nasládány. Teď byly pěkně vyrovnány jedny za druhými po celém schodišti, přes šatnu až k vchodovým dveřím. Byl to nezapomenutelný pohled. Naštěstí v tu ránu dorazila školnice a rovněž nevěřila vlastním očím. Hned druhý den jsme daly na dveře udělat zámek a řetěz.

    Všechno jsem školnici vyprávěla a ona si k mému údivu netukala na hlavu, ale řekla mi, že ona má v té škole podobné pocity, když tam sma uklízí, jakoby ji někdo pozoroval, a vždycky ráda pospíchá pryč.

    Od té doby jsem se tam už nikdy necítila bezpečně, občas jsem opět jakoby slyšela nějaký hlas, ale nikdy ne tak jasně a zřetelně a po čase jsem odešla jinam. Ale před tím se mi stala ještě jedna zvláštní věc, nevím, jestli souvisí, ale popíši ji v dalším příběhu.

Vydáno: 22. 7. 2009

Přečetlo: 2110 čtenářů

Autor (vložil): majdalena78

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)