    Na to, že se mi už v dětství stávalo, že jsem myslela na nějakou písničku a můj otec si ji za moment začal zpívat, jsem si zvykla a nikdy mě to nijak neudivovalo.
    To, že občas potkáme babičku na místě, kam vyrazíme na nákup, nebo na výlet bez toho, že by jsme jí to řekli a to, že ve stejný den vaříme já, babička i moje maminka (bydlíme každá zvlášť a v úplně jiném městě) stejný oběd, aniž by jsme se domluvily, beru už taky jako samozřejmost. Babička tomu říká „volání krve“. A samo o sobě, při nejmenším, co nás na tu dálku spojuje, jsou společné geny.
    Nikdy jsem podobnou souhru s nikým jiným nezažila. Až dnes ráno. Přítel byl v koupelně a čistil si zuby. O něčem jsme se bavili a já najednou upřela zrak na misku na žrádlo pro našeho pejska (podotýkám, že byla prázná) a pomyslela jsem si: dnes musíme jít koupit krmení, protože jsem věděla, že už dochází. Nestačila jsem svoji myšlenku vyslovit a z koupelny se ozvalo: „co, si říkala, že musíme dneska koupit?“ Ale já jsem neřekla před tím a minulý den o nákupech ani slovo, protože nás čeká stěhování a veškerých zásob se snažíme zbavit.

    Proto by mě zajímal váš názor, popř. jestli někdo víte něco více o tomto podivném myšlenkovém spojení.

Vydáno: 25. 6. 2009

Přečetlo: 2965 čtenářů

Autor (vložil): lena

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...