• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Kontakt se zemřelými -

Dnes vám na závěr napíši věci, které otřásly i se mnou.
Blížily se Velikonoce, bylo 3 týdny po pohřbu mého bratra, když mě jeho duše opět kontaktovala. Bylo asi deset večer a na mém psacím stole zašustily papíry. Nejprve jsem si myslela, že je to průvan, čekám, co bude dál a říkám: „jestli mám psát, tak to zopakuj!“ V tu ránu se papír, který byl stočen do ruličky, úplně rozhoupal. Těchto kontaktů jsem se už nebála, ale přece jenom jsem se jim trochu bránila, protože jsem si tím stále nebyla jistá. Vzala jsem tedy tužku a papír, zapálila svíčku a začala:

Já: „Duše, jsi tady?“
Duše: „Ano.“
Já: „Napiš mi, jak se jmenuješ, jak jsem ti říkala já?“
Duše napsala jméno a mě se ulevilo.
Já: „Co se děje, chceš se mnou mluvit, je ti smutno?“
Duše: „Můžeš mi splnit mé poslední přání?“
Já: „Samozřejmě a ráda, pokud budu schopna. Co pro tebe můžu udělat? Udělám cokoliv, můj brácho.“
Duše: „Oslav velikonoce, jak se dřív slavily.“
Já: „Ale já nevím, jak se dřív slavilo. Napiš mi, co mám konkrétně udělat!“
Duše: „Udělej poslední večeři, upeč maso na medu, pak si doma sedněte a prostři i pro mne, zapal svíčku o pomodli se za mne. Já pak projdu branou blaženosti.“
Já: „Jakou branou blaženosti, co to je?“
Duše: „To ti nesmím říct, možná později. Uděláš to?“
Já: „Ano, nevím sice jak, neumím žádnou modlitbu.“
Duše: „Děkuji, já pak za tebou příjdu...“

A byl konec, žádné další otázky a odpovědi. Byla jsem jak opařená, ale přesto jsem hned druhý den začala vše zjišťovat, nakonec se mi to podařilo a nadešel den poslední večeře. Maso na medu mělo náramnou chuť, to mě překvapilo. Nejhorší bylo, jak dostat rodinu ke stolu a při zapálené svíčce odříkat modlitbu. My všichni nevěřící!!
Nakonec se to podařilo asi díky tomu, že všichni se mnou soucítili, že to tak bolestně nesu, bez řečí zasedli ke stolu a přetrpěli to.
Po velikonocích mě přišla bratrova duše poděkovat. Napsal, že to bylo moc pěkné, že prošel bránou a že teď se bude učit ze svých chyb, které udělal. Znovu jsem mu řekla, že už si sama o sobě myslím, že nejsem normální a z těchto kontaktů mám strach. Ujistil mě, že se nemám čeho bát, že on je moc rád, že za mnou může chodit a povídat si. Nakonec mu vždy poděkuji a rozloučím se.
Pak následovalo mnoho dalších kontaktů, mezi nimi i několik, které mě konečně přesvědčily. Dále nebudu uvádět celou komunikaci, ale jen podstatné věci. Za 5 měsíců:

Já: „Nechápu jak může tělo letět vzduchem tak daleko (on ležel 16 m od přechodu), jak může jet v obci někdo tak rychle?“ (uznávám, je to hloupá otázka, ale horší je odpověď)
Duše: „Už brzy to uvidíš a pak ti to bude jasné.“
Já: „Ale já to nechci vidět, jen se sebe tak v duchu ptám a nemůžu pochopit, proč tady nejsi.“
Duše: „Osudu se nevyhneš, můžu ti říct jen toto, dávej pozor na své myšlenky.“
Ještě chvíli jsem ho prosila, aby něco udělal, že to nechci vidět ani zažít, nepodařilo se.

Uběhly další dva měsíce Jezdila jsem autem tak 20 kilometrů za hodinu, stachem bez sebe. Nic se nestalo, tak se mi začal život vracet do starých kolejí. Uběhl další měsíc, bylo ošklivé počasí, lilo jako z konve. Jela jsem nakoupit. Vyjedu před dům a v dálce, ve směru, kterým jsem chtěla jet, vidím auto. Bylo dost daleko na to, abych pohodlně vyjela, ale zafungoval asi 6. smysl, nebo něco, co mi řeklo: „klid, vždyť nikam nespěcháš.“ Čekala jsem tedy, než auto projede a teprve potom jsem vyjela. Jela jsem za tím autem asi 30 m, jeli jsme celkem pomalu díky počasí. Po 2 km vjíždíme do vesnice. V protisměru zastavil autobus na zastávce, za autobusem byl přechod. V tom to vidím, za autobusem vybíhají 2 děti, jedno najednou letí vzduchem, brzdím, dělá se mně tma před očima. Vybíhám z auta, dítě naštěstí žije, já mám šok. Kdyby mě něco neřeklo, že není kam spěchat, bylo by to moje auto, které by bylo první a to dítě bych asi srazila já. Díky Bohu!!!
Od té doby beru vše vážně, hlídám si i své myšlenky, abych k sobě nepřitahovala negativní věci, ale jsou věci, které vás ani ve snu nenapadnou a najednou se stanou a už to stačí k tomu, aby měl člověk ze života respekt. Aby děkoval za každé další ráno a radoval se i z maličkostí. Prostě, aby žil tak, aby vysílal kolem sebe jen pozitivní energii a sám byl veselý a pozitivní. Ještě jeden zážitek, který se pak stal, vám napíši příště...