    Na hřbitovy nechodím moc ráda, ostatně komu se tam líbí... Ale když už tam jdu, tak je to na dušičky a když mě babi přemluví, abych šla s ní. Mám tam tetu se strejdou (dědův bratr s manželkou). Byli to moc milí lidé. A tak tedy za poslední rok jsem tam byla dvakrát, na dušičky a na "výročí" smrti, protože oba umřeli na začátku roku, i když 5 let po sobě.

    Když jsem tam byla poprvé na dušičky, tak se mi pak o víkendu stala vážně divná věc. Dodnes nevím, jeslti se mi to nezdálo, každopádně na ten pocit nikdy nezapomenu.
    Leželi jsme se spolubydlící ještě na zemi, než jsme si do nového bytu koupili postele. Já ležela na druhým konci pokoje od dveří. Na zemi máme sice koberec, ale pod ním jsou parkety, které samozřejmě vržou.
    Toho večera jsem se v noci, nevím kolik bylo hodin, protože jsem se bála otočit, z ničeho nic probudila a slyšela jsem kroky na těch parketách. Ale nebyly to kroky, jako když jde člověk, to jsou parkety pěkně hlasité, ale bylo to, jako když po nich jde myška, pomalu to nebylo slyšet, ale v tý tmě, mi to znělo v uších tak nahlas... Bylo přesně slyšet, jak to obchází pokoj přímo až k mé posteli a pak se to zatavilo. Já měla takovej strach, že jsem zkoprněla a nebyla schopná se ani otočit, natož vydat hlásku. Chtěla jsem strčit do kamarádky, aby se probudila, ale nemohla jsem zvednout ani ruku. Pořád se zavřenýma očima se mi honily jen myšlenky hlavou a v tom jsem se rohodla, že se otočím a podívám. Najednou to šlo, otočila jsem jen hlavou a otevřela oči. Jak jsem je otevřela, tak než si oči zvyknou na tmu, tak se rýsují stíny nábytku, ale mezi tím byla ještě tmavá vysoká postava, která se ale pomalu rozplývala.... až zmizela. Mě tak zamrazilo a v tu chvíli jsem opět oči zavřela. A pak jsem usnula ani nevím jak.
    Ráno jsem se probudila a pamatovala jsem si na to přesně. Ale bylo to tak divné, že dodnes nevím jestli se mi to náhodou nezdálo... Každopádně takový pocit bych už nechtěla zažít.

    Podruhé jsem tam byla tento rok na jejich "výročí"... už mě přímo nebyl nikdo navštívit, ale zato se zase dělo něco jiného...
    Do koupelny na vanu jsem koupila jako dekoraci plastovou žabku a kačenku. Oba měli takový dvě čidla, že když jste na obě sáhli najednou, začali kvákat. Jenže po návštěvě na hřbitově žába začala kvákat sama o sobě a v noci...
    Vysvětlovali jsme to různými způsoby, že se tam třeba dostala voda a je to zkrat, ale zase nekvákala by ta žába pořád? Ona ale kvákala jen v noci a když na ní člověk sáhnul a chtěl jí spustit, tak nic. Měli jsme z toho takový strach, že jsme nebyli ani schopní se do tý koupelny jít ve dvou podívat, a tak asi po týdnu nočního kvákání jsem se ráno naštvala a hodila tou žábou o zem. Ona se chudák napraskla a já se dostala k drátkům, který jsem přestřihla... Od té doby máme klid...

    Hlavně od té doby jsem taky ještě nebyla na hřbitově a abych pravdu řekla ani se mi tam moc nechce.... Protože bůh ví, co mě čeká příště...

Vydáno: 24. 5. 2009

Přečetlo: 2652 čtenářů

Autor (vložil): Miki

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ podkroví

9. 06. 2009 17:14

Anki

¤ tvoje bytost

25. 05. 2009 14:10

buby

¤ re:

24. 05. 2009 19:55

Jarda

Číst komentáře