• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Kontakt se zemřelými -

    Jak jsem Vám slíbil, budu Vám dnes vyprávět události ohledně pokusu, jak ze starého zapomenutého hotelu udělat zlatý důl a jak jsem při svém pokusu pohořel a jak se mi změnil díky tomu kompletně celý život.

    Rodiče pro mne byli vždy těmi, na koho jsem se obracel s každou radou, s každou starostí, s každou vážnou i nevážnou událostí. Nejzajímavější na tom ovšem je, že jsem se obracel, ale málokdy se jejich radami řídil a dodržoval je. Fakt je to zvláštní, ale bylo tomu tak. Neumím se pochopit, ale pokaždé jsem za nima pelášil s čímkoli, vyslechl jsem si jejich názor a udělal pravý opak. Pokaždé jsem dopadl špatně, pokaždé mne z malérů vytáhli rodiče, pokaždé říkali, že je to naposledy....
    Měl jsem naprosto skvělou pozici, ve 23 letech jsem dělal ředitele hotelu na horách a život se mi otevíral z té lepší stránky. Jenže jak se říká, že někoho pálí dobré bydlo, i já začal trpět rozpínavostí a nechal jsem se přesvědčit od jednoho číšníka, že dělat sám na sebe je teprve to pravé ořechové.
    Pronajali jsme si onen výše zmíněný hotel v jednom malém městečku za nemalý peníz a počali jsme nákladnou rekonstrukci. Během ní jsem každý večer cítil přítomnost něčeho, co jsem nedokázal pojmenovat, ale cítil jsem při vnímání toho nepopsatelného silné mrazení v zádech a opravdovou stísněnost promísenou s hrůzným strachem.
    Asi po měsíci jsem zůstal na vše sám. Během samotné rekonstrukce jsem pozoroval, jak se měním já a každý, kdo na hotelu kdy přespal, at už to byli řemeslníci, personál nebo mí blízcí.
    Když můj společník, onen číšník odejel navždy z onoho městečka, tu noc jsme slyšeli všichni, co jsme tam spali, z jeho pokoje šílený rámus, rány a křik. Na chodbě jsme se sešli asi tři a po nějaké chvíli, kdy už tam bylo ticho, jsme se rozhodli a dveře otevřeli násilím.
    V pokoji bylo vše tak jak mělo být, nikdo tam nebyl, okna byla zavřená a ani v koupelničce po nikom památky, jen ten pocit, viděl jsem ho zřetelně i z tváří ostatních, neumím to popsat, ale viděl jsem, že to také cítí, že mají stejný pocit strachu jako já a že o tom mluvit nechtějí.
    Druhý den ráno, nebýt manželky jednoho ze zaměstnanců, by o noční příhodě nepadlo ani slovíčko, ale jak debata začala tak i skončila. Od té doby jsem věděl, že v tom hotelu něco je, něco, co jsem neuměl popsat, ale co mi nahánělo hrůzu už jen při myšlence na to, že tam večer zase budu spát.
    Skvělým pomocníkem se zdálo pár skleniček whisky a tak jsem večer co večer trávil čas mimo hotel a návrat pro mne už nebýval tak hrozný, ale pokaždé jsem vnímal pocit strachu a očekávání věcí příštích.
    Nadešel den slavnostního otevření a na druhý den začal provoz tak, jak se patří, zatím tedy pouze restaurační provoz, ale od prvního dne jsme měli narváno. A onen první den se stalo něco, proč Vám tu píšu.
    Bylo po zavíračce a my počítali s provozním denní tržbu. Seděli jsme ve výčepu a předtím jsme prošli celé zázemí, vše pečlivě uzamknuli, všude pozhasínali a nyní seděli u malého stolečku při malém osvětlení.
    Když jsme dopočítali a spokojeně klábosili o úspěchu, uslyšeli jsme v malé chodbičce, vedoucí k toaletám, kuchyni a východu ven na dvorek šoupavé kroky. Oba dva jsme věděli, že jsme zamkli, oba dva jsme věděli, že je zhola nemožné, aby tam někdo byl, ale i tak jsme vyskočili a otevřeli jsme dveře vedoucí do zázemí. Všude ticho a tma, pro jistotu jsme překontrolovali všechny dveře a když jsme poznali, že jsou zamčené, úlevně jsme se na sebe podívali a pak si šli opět sednout do výčepu.
    Zhruba po dvou minutách se situace opakovala, seděli jsme proti sobě, dva chlapi a já jsem si připadal děsně opuštěnej, ztracenej a cítil jsem, že chci být jinde a to hned.
    Nicméně kroky po pár šoupáních ustaly. Oba dva jsme si evidentně oddechli. Úsměvy a úleva byla tatam v okamžiku, kdy se ozvalo velmi silné zaťukání na ony dveře vedoucí do zázemí... Cítil jsem a slyšel jsem svůj vlastní tep, srdce mi bušilo jako bych místo něho měl stádo prchajících koní, na čele mi vytryskl pot a pohledem jsem zachytil provozního, který na tom byl ještě o kousek hůř jak já..
    Pomalu jsem vstal a rozhlédl jsem se okolo sebe, hledal jsem zbraň, něco, čím se bránit. Našel jsem kousek za výčepem vypadlou hliníkovou lištu z vchodových dveří, která čekala na druhý den na svůj návrat na místo ve dveřích.. Popadl jsem jí a v tom se ozvalo znovu klepání. Provozní vyjekl: "kdo je tam??" nic, a tak jsem sebral odvahu, rozsvítil a pomalu jsem otevíral dveře. Nikde nikdo, vše zamknuté bez známky čehokoliv. Slyším se jak povídám: "zřejmě toho máme dost, půjdeme spát, dopijeme kafe a mažem". Nechal jsem ve výčepu rozsvíceno a cítil jsem, jak z nás obou spadlo to napětí.
    Zhruba po pěti minutách, když už jsme šli skoro spát se stalo něco, pro co jsem nenalezl prozatím nijaké vysvětlení. Nejenže se opakovaly šoupavé kroky, ťukání a náš pocit beznaděje. Ony se prosím Vás pomalu ty dveře začaly otevírat, upřeně jsem se díval na kliku, která šla dolů a dveře se pomalu otevíraly. Pak se kroky opakovaly, ale tentokrát jakoby už odcházely.
    Na nic jsem nečekal, vyletěl jsem ven na ulici a nemohl jsem se ani nadechnout, provozní za mnou.. Zastavil jsem se u kašny pod lampou a díval se směrem k hotelu.
    "Co to proboha bylo?" šeptal provozní, "nevím" povídám a začínám uvažovat, začínám se přesvědčovat, že to není možné, že tam někdo musel být, ale vím, že to není možné, protože všude bylo zamknuto a na vlastní oči jsem viděl, jak se samy otevíraly dveře.
    "Jdeme", zavelel jsem a pomalými kroky jsme se vraceli zpátky. Opatrně jsem zamkl hlavní vchod, opět se vyzbrojil lištou a chtěl jsem povědět provoznímu, že to vše bylo únavou. Když jsem se na něho podíval, málem jsem omdlel znovu hrůzou. On, velký statný chlap, kudrnaté černé vlasy.. Johooo, to ale bývalo, nyní přede mnou stál šedovlasý a rovnovlasý vykolejený a třesoucí se člověk. Cítil jsem jak se třesu a povídám: "koukni se do zrcadla".. Nevěřícně na sebe zíral a něco si povídal.
    Dlouho jsme se už dole nezdržovali a vydali se do pokoje, domluvili jsme se, že přespíme u mne společně. Tu noc a ani nikdy dál se už nic podobného nestalo. Tvářili jsme se, že jsme zapoměli, že se to nestalo, jedinou každodenní připomínkou onoho hrůzného večera pro nás byl již krátký prošedivělý sestřih dvacetisedmi letého chlapa v plné síle života.

    Začal jsem pátrat, hledat, prostě jsem se snažil najít původ a příčinu... Jediné, co jsem k historii celého městečka nalezl, bylo přenocování Marie Terezie a poprava čtyř lidí na dvoře současného hotýlku. Byly to snad skutečně zbloudilé duše popravených, které mi přišli otevřít dveře a upozornit mne, abych odtud co nejrychleji vypadl?
    Nebo někdo jiný? Našel jsem bývalého provozovatele hotýlku, pozval ho na panáka a pomalu jsem se ho začal vyptávat na různé věci. Měl tmavé vlasy, vousy i oči. Když jsem se ho zeptal na duchy, díval se evidentně skrze mne a já v těch tmavých očích viděl svůj strach, pochopil jsem, že i jemu se stalo něco podobného, jenže on se po chvíli bezvýrazného pohledu koukl přímo na mne a povídal: "ne, co by? Já na to nevěřím" a já vím, vím, že lhal, on stejně jako já s provozním prožil něco záhadného, jen se o tom nechtěl bavit.
    Z hotýlku jsem odešel s ohromným dluhem, málem jsem tam tenkrát ztratil všechno, co jsem měl rád.
    Byla to pro mne jedna z nejhorších životních zkušeností, co se týče kontaktu se zemřelými.
Úmyslně píšu jedna, protože proti tomu, co se mi dělo po smrti mé mámy, je tenhle příběh, co jsem Vám tu vyprávěl, pouhým pohádkovým polechtáním.
    Ale k tomu se ještě dostaneme. Tedy dostaneme pokud budete zase chtít, já osobně se s Vámi podělím moc rád.