• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Kontakt se zemřelými -

    Jako malý chlapec, cca 3-4 roky jsem se jednou probudil v posteli v ložnici rodičů, kteří byli za nemocnou babičkou na Moravě a já byl doma jen se svými dvěma staršími sourozenci, kteří již spali v dětském pokoji a nejstarší sestra která měla spát se mnou byla někde tenkrát se svým přítelem před domem.
    Otevřel jsem oči, dodnes si ten okamžik naprosto přesně pamatuji, a naproti mě, vedle šatní skříně někdo seděl a upřeně se na mne koukal.. První reakce byla jak už to u dětí bývá, že jsem si přetáhl přes hlavu peřinu a ve své dětské naivitě jsem se snažil za ní ukrýt, po chvíli, když jsem vystrčil hlavu tam samozřejmě onen dotyčný seděl a usmíval se na mne. Přesně se pamatuji, jak jsem se bál i dýchat a ve svém dětském strachu jsem najednou začal volat bratra: "Kájo, Kájo .." v ten okamžik se ona osoba přestala usmívat a pamatuji se, že snad i pokyvovala nesouhlasně hlavou...
    Bratr se mi neozýval a tak jsem opravdu nevím jak jsem přišel k té odvaze vyletěl z postele a utíkal jsem do dětského pokoje a celou cestu křičel jako blázen. Bratr mimochodem o jedenáct let starší mne přesvědčoval o špatném snu, noční můře, ale nakonec šel samozřejmě se mnou do ložnice spát. Toto se už nikdy více neopakovalo a já pomaličku na onu událost zapomínal až jsem uplně zapomenul....
    Čas plynul a já rostl, když mi bylo cca 12 let, hrával jsem mimo město, kde jsem bydlel, vesnický fotbal. Jednou, bylo to už skoro v zimě, takže se brzy smrákalo, jsem se vracel z tréninku, byla už tma a já vyklusával kopec po okraji silnice. Když jsem byl už na jeho vrcholu a přede mnou se rozprostřelo pole a na jeho konci osvícené večerní sídliště, uslyšel jsem neurčité kroky a ťukot hole o silnici. Zastavil jsem se, nikoho neviděl a až po chvíli se mi zjevila silueta muže, který přicházel jakoby od sídliště.
    Hned jak jsem ho zaregistroval jakoby to tušil, začal volat: "Pomóc, pomoc, je tu někdo, pomozte mi!" v tu chvíli jsem si všiml, že jeho hůl je bílá a tak jsem pochopil, že se asi ztratil a já k němu šel a zeptal jsem se ho co se mu přihodilo:" dobrý Bože, děkuju" povídá, "prosím Vás, jak se dostanu na náměstí" a ještě něco zanaříkal, přistoupil jsem k němu a chtěl jsem mu začít vysvětlovat, kudyže nejlépe a prostě mne nenapadlo ani na vteřinu, co se může přihodit.
    V jedné ruce držel hůl, a druhou mával, když jsem se k němu přiblížil, tou volnou rukou mne pevně sevřel a doslova křičel: "chlapče, pomoc, pomoc pomoz mi prosím" v tu chvíli jakoby se rozsvítilo světlo, trvalo to jen pár vteřin a já uviděl něco, na co nikdy pokud budu živ nezapomenu. Onen muž neměl oči a místo nich měl hrubými stehy jakoby velké jizvy, to ale nebylo vše, on mluvil, prosil mne o pomoc a vůbec nepohyboval rty, dostal jsem panický strach, šíleně jsem zařval, vyškubl jsem se z jeho sevření a začal pelášit domů. Srdce mi bušilo jako zvon, tep jsem cítil v ústech a letěl skutečně jako střela.
    Asi v půlce toho pole jsem zpomalil a začal normálně přemýšlet, divné bylo, že mi to šlo i přes ten až šílený strach. Zastavil jsem a začal jsem se obviňovat, že jsem posera a že ten člověk potřebuje pomoci, nikde v tu dobu okolo pole nebylo veřejné osvětlení ač tam vedla silnice, tak jsem si uvědomil, že mu musím pomoci. Vrátil jsem se k místu, kde jsem se s ním potkal a začal na něho volat, vrátil jsem se ještě notný kus zpátky a pak jsem pomalu došel až k hospodě té vesnice.
    Nedalo mi to a nakouknul jsem dovnitř, ale nikde jsem ho neviděl, ovšem já byl viděn, a to trenérem, který vyskočil ze židle a rychlým krokem ke mě spěchal:" co je? co se děje? jak to, že ještě nejsi doma?" kouknul jsem nahoru k hodinám a na nich jsem uviděl něco nevysvětlitelného, z tréninku jsem odcházel po půl šesté už skoro za tmy a cesta domů mi trvávala maximálně 30 minut, na hodinách už bylo skoro osm, "kolik je hodin?" zaječel jsem na celou hospodu jak blázen, "jseš snad slepej?" odpověděl mi jakýsi hlas a hospodský život pokračoval ve svém obvyklém a zaběhlém režimu. Trenér mne vystrkal na chodbu a povídá, "člověče, upaluj domů, kde ses flákal?" začal jsem mu vyprávět to, co se mi před pár minutama stalo. Věřte mi, s odstupem času se jen utvrzuji v tom, že i on musel podle výrazu jeho obličeje něco podobného prožít. Podíval se na mne pohledem, se kterým se setkáte u někoho, kdo má skutečný strach a povídá: "tak pomaž, doprovodím Tě k sídli?ti".
    Uprostřed polní cesty jsme narazili na mou mámu, která už doma trpěla strachy a jala se mne hledat. "No, kde seš" povídá, poděkovala trenérovi, který se ani slůvkem nezmínil o oné příhodě, kterou jsem mu před chvíli vyprávěl a on se tvářil, jakože se bojí za mne.. Bylo mi to divné, ale příběh jsem mamince povyprávěl, když jsem skončil, její reakce byla uplně jiná, jen se usmívala a pak mne pochválila, že jsem mu chtěl pomoci. Tím to pro mne skončilo, ale nikdy na onen příběh, večerní událost, nezapomenu a Vám jí ještě později připomenu s mým malým vysvětlením.

    Život plynul a když mi bylo asi 15let, ona nemocná babička, za kterou rodiče jezdívali od doby, co byla nemocná a co zemřel děda, kterého si vůbec nepamatuju, onemocněla podle svého okolí ještě mnohem více, a mě její nemoc přišla tenkrát na nějaký čas velmi veselá. Babička začala rozmlouvat s nějakým mužem, který se na ni chodil dívat přes okno a kterého v zahradě viděla jen ona. Všichni byli srozumnění s tím, že se babička asi zbláznila a víceméně humorně s ní o domnělém duchovi žertovali.. Tedy žertovali oni a babička to nechápala a vždy jim vysvětlovala, o čem spolu mluví a jak onen dotyčný vypadá. Byla přesvědčena, že je to její neboštík bratr, který padl v první světové válce.
    Pamatuji se, jak stála u okna do zahrady a říkala mi: No tak, dívej se, Pavliko, tož te ho nevidíš, včíl, včíl, kóké jak se smije... " já nikoho neviděl, ale přiznám se, že mi to nebylo příjemné.. Toto trvalo cca půl roku, každá návštěva na Moravě, znamenala vyposlechnout si příběh o muži za oknem.
    V tu dobu babička nějakým způsobem přestávala slyšet, nikdo jí to, nevím proč, nevěřil a tak jsem to jednou za pomoci rádia, které jsem na plné kule pustil v autě, kde jsme spolu seděli sami dva, vyzkoušel. Auto se třáslo, rádio ani nehrálo jako chrchlalo, ale babička evidentně neslyšela nic a jen se na mne tak nějak podivně usmívala. Když se rodiče vrátili s nákupem do auta a my jsme dojeli k ní domů, z ničeho nic mi povídá: Pavlíko, mám tu pro Tebe fotku teho bratra, jak za mnó chodí" chápavě jsem přikyvoval, neboť jsem patřil k těm, co to babičce nevěřili...
    Když mi podala fotografii a já na ní uviděl usměvavou tvář muže s výraznými rysy, málem jsem omdlel, vybavilo se mi snad celé dětství, ano, nyní to už víte jako já to pochopil v onu chvíli, kdy jsem fotku spatřil. Byl to onen usměvavý muž, který na mne dohlížel, když jsem jako malý chlapec spal v posteli rodičů....
    Nikdy jsem to babičce neřekl, vlastně jsem to nikdy neřekl nikomu, jste skutečně první, protože dnes už vím, jsem přesvědčený, že existuje vyšší moc, existuje něco, co nám umožňuje třeba i nevědomky komunikovat se světem neživých lidských bytostí..
    Babička zhruba po týdnu od události s fotografií byla doma sama a podle jejího vyprávění se to odehrálo následovně: Když rodiče, kteří za ní byli, odjeli z pravidelné návštěvy, zamávala jim od branky plotu, vše zamkla, tudíž i dveře venkovní k domu a šla do kuchyně. Krátce na to koukala, jestli příjde zase bratr k pravidelnému rozhovoru. Nikde nikdo, babička, přivyknuvší již na rituál rozhovorů se zemřelým bratrem v zahradě pod oknem zklamaně postavila na kafíčko, když v tom se ozvala děsivá rána, babička jí později přirovnávala k vybouchnutí granátu nebo vysypání se tisíce zrcadel. Slyšela to zřetelně z chodby jejího domu. Trvalo jí dlouho, než krom volání, kdo že to tam je, sebrala odvahu a šla se do chodby podívat. Nikde nikdo, nikde nic. Stala se však jedna výrazná změna. Babička slyšela, slyšela možná lépe než dříve. Ale také už nikdy více nepřišel bratr za její okno k rozmluvě. Později sestra babičce skrze nějakou kartářku zjistila, že ohlušující ranou se chodí rozloučit zemřelý se člověkem, který měl možnost ho vidět...
    Mnohým z Vás bude tento příběh, toto první pokračování připadat možná až neuvěřitelné, ale věřte mi, je pravdivý, já dnes žiju s přesvědčením, že život alespoň pro ducha, energii, nebo já nevím co, nekončí smrtí.. Nevím, ještě nedávno, jsem patřil mezi lidi, kteří zažívali spoustu podobných příběhů a nevěnovali jim pražádnou váhu, ale od doby, co jsem prožil nejpodivnější věci krátce po smrti mé milované mámy, jsem já ten kdo se snaží přesvědčit okolí, aby řádně naslouchalo a koukalo kolem sebe...
    Budete li opět chtít, budu pokračovat a příště Vám povykládám, co se mi přihodilo v jednom pronajatém hotelu, kde jsem kdysi zkoušel neslavně podnikat..
    Myslím, že kdo bude chtít pochopit, o čem tu píšu a věřím, že ještě budu psát, nebude muset dlouho přemýšlet, čímže, je mu můj příběh tak povědomý. Myslím, že spousta z nás má takové prožitky, jen jim doposud ještě neuměli přiřadit vážnost a určit čím by se to mohlo stávat...
    Myslíte, že se společně pokusíme najít rozluštění mých osobních záhad? Pomůžete mi je řešit a skládat kamínek po kamínku?