Zdravím Vás,

    již jsem na těchto stránkách zveřejnil dva své příběhy: "Osobní zážitek" a "Co se stalo?", o jejichž reálnosti jsem naprosto přesvědčený - vždyť jsem je sám prožil. Nyní bych se rád podělil o zážitky, které se nepřihodily mé osobě, ale mým přátelům. Nemohu tedy za jejich pravdivost dát "ruku do ohně", osobně mám však v ty, kteří mi je vyprávěli, vcelku důvěru. Rozhodně se nejedná o typ lidí, kteří si soustavně vymýšlejí nebo se chtějí být za každou cenu zajímaví.

    První příběh se přihodil mému kamarádovi a jeho přítelkyni. Tito dva spolu udržovali jakýsi poměr v letech 1996 - 1999. Kamarádova přítelkyně v té době bydlela, společně se svými rodiči, v činžovním domě nedaleko pražského Náměstí I.P. Pavlova a kamarád byl u nich v bytě více nežli častým hostem. V domě ve stejném poschodí bydlela i stará osamělá paní, která zde i zemřela a vzhledem k její samotě ji zde nalezli až po delší době, kdy se z jejího bytu začal linout hnilobný zápach. V době, kdy zde můj kamarád navštěvoval svoji přítelkyni byl byt po staré paní prázdný. Čas od času se ale prý stávalo, že byl na chodbě v onom poschodí z naprosto nevysvětlitelných důvodů cítit, a to prý velmi intenzivně, nasládlý puch - opakovaně jej zde cítil nejen můj kamarád a jeho přítelkyně, ale i její rodiče a mnoho známých. Kamarádova přítelkyně se v bytě bála být o samotě. A měla proč. I několikrát za noc se sama od sebe zapínala televize. O tomto jevu jsem hovořil s jedním známým opravářem elektrospotřebičů, dle toho co říkal, tak na samovolném zapnutí televizoru (i opakovaném) nemusí být nutně nic nadpřirozeného. Nejsem zrovna technický typ, takže jsem jeho vysvětlení ne zcela porozuměl, po delší době si ho ani příliš nepamatuji - stát se to prý ale může. Budiž. V onom bytě však nezůstalo jen u samovolného zapínání televize, on se zde prý i sám splachoval záchod. Výhradně v nočních hodinách a kamarádova přítelkyně z toho měla opravdovou hrůzu. Kamarád se tomu smál, ale jen do té doby nežli uprostřed noci vyrazil na WC. Otevřel dveře od toalety, rozsvítil světlo, načež se před ním záchod sám od sebe spláchl. Jednalo se o typ WC, kde je nádrž umístěna ve výšce na zdi, přičemž splachovadlo volně visí směrem dolů na provázku. A toto splachovadlo se pohnulo směrem dolů a záchod se spláchl. Prý to vypadalo jako by za něj někdo zatáhl, jenže tam krom kamaráda nikdo nebyl. On z toho byl tenkrát dost rozrušený, kdo by ostatně nebyl. O tomto samovolném splachování jsem sice s žádným známým instalatérem nehovořil, pochybuji ale, že by mi je byl schopen vysvětlit nějakým přirozeným způsobem. Kamarád, jeho přítelkyni i její rodiče v bytě zažili mnoho dalších, ne zrovna příjemných, podivností. Například jedenkrát dorazil kamarád na návštěvu, už na chodbě cítil známý nasládlý pach, odemkl dveře a šel za přítelkyní, která zrovna v kuchyni umývala nádobí. Sotva jí stačil říci o zápachu, kterého byla plná chodba, tak před nimi na kuchyňské lince EXPLODOVAL hrnek - prostě z ničeho nic vybuchl a rozletěl se po místnosti... Kamarád už se svojí přítelkyní dávno není, takže nevím, zda v onom bytě ještě ona se svými rodiči bydlí, zda je byt po staré paní stále prázdný, natož jestli strašidelné jevy pokračují. Jak jsem už v začátku příběhu uvedl, dům se nachází v Praze poblíže Náměstí I.P. Pavlova. Název ulice neznám a docela pochybuji, zda bych onu budovu byl dnes schopen nalézt a identifikovat. Byl jsem zde pouze jedenkrát, koncem roku 1999, ani jsem nebyl uvnitř, jen krátkou dobu ve večerních hodinách před domem svědkem dosti ošklivé žárlivé scény kamaráda a jeho bývalé. To už ale na stránky záhad nepatří.

    Další příběh se stal mému známému, který pracoval v průběhu roku 2003 jako pomocná síla v jednom hostelu v centru Prahy. Ačkoliv si myslím, že hostel bylo příliš honosné pojmenování pro nevzhlednou a špinavou "blešárnu", kde bylo na pokojích mnohdy až deset (!) paland - "blešárna" však prý vykazovala kupodivu slušný zisk, což sem ale nepatří. Kamarád zde uklízel, vytíral, čistil zaneřáděné sprchy a toalety, měnil povlečení, prostě nic moc záviděníhodného a peníze za práci prý nebyli rovněž nijak zvlášť záviděníhodné... Také zde většinou nocoval, protože nepocházel z Prahy a dojíždět do práce by se mu prostě nevyplatilo. Na hostelu nocoval i majitel onoho zařízení, i on byl mimopražský - oba v jedné spoře zařízené místnosti. Hostel byl v pětipatrovém rozlehlém domě, přičemž zde však zabíral pouze přízemí a první patro. Ve druhém poschodí byl mimojiné byt, ve kterém žila prý velice bohatá stará paní. Stejně jako v prvním příběhu zde tato paní i zemřela, ale nikoliv přirozenou smrtí, jednalo se o loupežnou vraždu. Pachatel nebo pachatelé nebyli nikdy vypátráni a byt byl prázdný. Onen byt se nalézal právě nad prostory, které obýval můj známý společně s majitelem ubytovacího zařízení. Prý pokaždé, noc co noc, od jedné do druhé hodiny se nad nimi ozýval rámus jako když někdo přesouvá těžký nábytek. Byly z toho dost vyplašení,majitel hostelu zpočátku razil teorii, že v noci byt kdosi prohledává a hledá ukryté cennosti po zavražděné paní. Dokonce opakovaně volal policii, která však nezjistila vniknutí kohokoliv nepovolaného. Zvuky se ozývaly pravidelně každou noc, takže si oba časem zvykli, už je rámus ani nebudil. Pouze v zimních měsících, mimo turistickou sezónu, kdy byl hostel většinou neobsazený a majitel odjiížděl za rodinou mimo Prahu tam můj známý strávil řadu bezesných nocí.
    Známý na hostelu už dávno nepracuje, zařízení už také změnilo majitele, takže nic aktuálního o záhadných zvucích nevím.

    Poslední příběh bude o něco kratší, ale také podivný a docela strašidelný. Vyprávěla mi ho jedna známá, která bydlí v jedné malé středočeské vesnici. Této známé zemřela matka. Její otec byl na svoji zesnulou ženu nesmírně fixovaný, nechal ji zpopelnit a urnu si ponechal doma - v ložnici, a to v poličce nad postelí (brr...). Jednou v době otcovi nepřítomnosti má známá usnula namísto ve svém pokoji právě v té ložnici, kde se začetla do nějaké knihy. Po půlnoci jí prý vzbudilo hvízdání, něco jako meluzína, a to vycházelo přímo z urny. Známá byla prý natolik vyděšená, že se oblékla a z domu doslova utekla na místní diskotéku (byla sobota). Následujícího dne to říkala svému otci, ten odvětil, že je to "blbost" a dál nic neřešil. Jestli slyšel i on něco podobného se od něj nikdy nedozvěděla, v ložnici ale už pro jistotu nikdy nepřenocovala. Ta urna je tam ostatně na poličce pořád. Další sérii záhadných až skoro hrůzostrašných jevů v souvislosti s nepohřbenou urnou zažil můj kamarád z Prahy. Jedná se o urnu jeho zesnulé babičky, kterou ten lajdák nebyl schopen za tři roky (!) odnést do rodinné hrobky. V bytě se mu za tu dobu stala spousta divných věcí, navíc ho začaly pronásledovat neskutečné zdravotní problémy a neuvěřitelná smůla. Nedá si říct a tu urnu nepohřbí, prý nemá čas... Jeho zážitky zde rozepisovat nebudu, patří mezi občasné návštěvníky těchto stránek, at je tedy pošle sám. Pokud se mu tedy bude chtít.

    Jak už jsem se zmínil na začátku, všechny příběhy mi někdo vyprávěl, jejich pravdivost jsem si ověřit nemohl, takže za nic neručím. Osobně mám zkušennost, že něco prapodivného zažilo v životě 90 procent lidí, pouze o tom nehovoří, aby nebyli za lháře nebo blázny. Záleží pouze na tom jak a za jakých okolností se jich vyptáte.

Vydáno: 24. 3. 2009

Přečetlo: 3258 čtenářů

Autor (vložil): vladimír

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...