• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

    Můj příběh se stal před více než 5 lety, když jsem ještě studoval na vysoké škole. Byl jsem doma sám a koukal se na televizi, když mě kolem jedné hodiny ráno vyrušilo bouchání na vstupní dveře do domu. „Konečně se vracíš domu z rande“, pomyslel jsem si a šel svému bratrovi otevřít. Cestou po schodech dolů jsem ještě na něj zakřicel at už na dveře neklepe, že už jdu. Když jsem byl u dveří a chtěl jsem je odemknout (pozn. vždy se zamykám), uvědomil jsem si, že bratr má svoje klíče a kdyby je náhodou ztratil, jistě by mi dal zprávu mobilem. Docela jsem znejistěl.

    Přes dveře jsem zavolal jeho jméno a čekal. Žádná odevzal. „Hele, nedělej fóry a řekni že jsi to ty, jinak tě nepustím“ křikl jsem a očekával jsem, že odezva přijde rychle a ve stylu „tak už mi otevři, mrznu tady!“. Bohužel žádná odezva nepřišla.

    Otočil jsem se zády ke dveřím a šel jsem váhávými kroky do ložnice rodičů odkud je výhled na přední zahradu. Bohužel však není výhled na samotné dveře, nebot ty zakrývá parapet oken. Došel jsem tedy do ložnice, otevřel dveře a křičel z okna „jestli jsi to ty, tak řekni nebo se ukaž!“, ale nic se nedělo. „Máš smůlu, mě to už nebaví a klidně si tu zmrzni“ prohlásil jsem a čekal na poslední jakoukoliv známku toho, že se jedná o bratra a jeho nejapný vtip. Když jsem zavřel okno a nic se nedělo, znejistěl jsem ještě víc.

    Když jsem šel po schodech zpět do svého pokoje, náhle jsem uslyšel rámus vycházející právě z mého pokoje a balkónu, na který je napojen. Zkrátka jako by se někdo dostal balkónem do mého pokoje. V tu chvíli by se ve mne krve nedořezali, zbělel jsem a první věc která mne napadla, byli zloději, kterým jsem tak nevědomky ukázal, že jsem doma sám.

    Po nějaké době (osobně mi přišlo ze asi po neskutečně dlouhých minutách) se mi vrátila duchapřítomnost a rozhodl jsem se, že se jen tak nezvdám. Jestli to jsou zloději (či vrazi) tak já mám tu výhodu, že náš dům znám, kdežto oni ne. Otočil jsem se na místě a jak jen potichu a pomalu to šlo, šel jsem do kuchyně. Otevřel jsem hlavní jistič a vypnul elektřinu v celém domě, aby nastala tma. Moje strategie byla jasná - ve vlastním domě se mohu pohybovat i po tmě. Vzal jsem ze šuplíku porcovací nůž a šel jsem zpět po schodech do svého pokoje.

    Když jsem stál přede dveřmi, otevřel jsem je, ale nikdo v pokoji nebyl. V tom jsem však uslyšel rámus v přízemní garáži (do té se vchází skrze malou šatnu). „Už jsou v domě a jen si se mnou hrají“ pomyslel jsem si, ale to už jsem utíkal po schodech s nožem v ruce a rozmýšlel, co budu dál dělat. Otevřel jsem dveře do šatny tak prudce, jako bych je vykopl a bodnul jsem nožem do tmy. Už mi bylo jedno jestli to bude zloděj nebo chudák bratr, nebot adrenalin, stress a vypětí hnaly mou mysl (a asi i agresivitu) do nových mezí.

    Nikdo tam nebyl a rámus ustal a všude nastal klid. Potom, co jsem si oddechl jsem se vrátil do kuchyně, nahodil elektřinu a obešel všechny pokoje a místnosti. Nikde nikdo. Vyčerpaný jsem si sedl do svého pokoje a čekal až se bratr vrátí. Ten domů přišel až kolem třetí ráno, ale až druhý den mě napadlo, že se nemuselo jednat o žádné pomyslné zloděje, ale i o něco jíného, třeba ducha - nevím jak to popsat lépe.

    Teoríí jsem si za tu dobu vytvořil již mnoho - od unávy způsobené televizí, rámusem v topení (díky kotli) až po možnost, že jsem slyšel jen „obyčejné“ zvuky, kterým jsem však přikládal větší význam, než jaký mají (prostě když jste sami tak slyšíte věci, kterých byste si normálně ani nevšímali). Sám nevím kde je ona pravda, ale skutečností zůstává, že pro mne to byl natolik silný zážitek, že si jej pamatuji naprosto důkladně. Jediná pozitivní věc z celého mého zážiku tak pro mne zpětně bylo rozhodnutí, že jsem neutekl či nezpanikařil, ale začal „bojovat“. A tak možná vůbec není důležité co to tenkrát bylo, ale to, jak jsem se zachoval...