    Ahoj všem, o tajemno se zajímám odmalička - možná i proto, že v životě mém nebo mých blízkých se stalo pár věcí, které nejsou úplně snadno vysvětlitelné.. Zajímají mě věci mezi nebem a zemí, ale zároveň mě trochu děsí..

    Postupně sem jistě napíšu všechny příběhy, ale dnes se s Vámi chci spíš poradit - jde o náš dům - prostě se v něm bezdůvodně bojím, mám občas pocit, že nejsem v místnosti sama, nebo že když se otočím, jistě tam "někdo / něco" bude.. Tady je jeho historie:

    Dům asi před padesáti lety postavili moji prarodiče společně se svými rodiči. Tenkrát, jak to tak bývalo, bydleli v podnájmu, kde měli jen jeden pokoj a hrozně zlou bytnou.. Proto zoufale toužili po vlastním bydlení a tak vlastními silami domek stavěli z čeho se pomalu dalo - praděda vozil vodu na stavbu přes celou vesnici v sudu na vozíku - musela to být zoufalá práce a proto i chápu, že potom byli na dům moc pyšní a hodně na něm lpěli. Postupem času si domů můj tatínek přivedl maminku, narodila jsem se já a pořád jsme tam žili všichni společně.. Časem prababička s pradědou umřeli, pak i děda, naši se rozvedli a odstěhovali a nakonec umřela i babička.. V domě teď žiji jen já s manželem a malým synem.

    Jeden by řekl idylka, ale já to tak necítím - opravdu se v domě necítím dobře, byt je to tak, jak si babička přála - než zemřela, chtěla, aby dům připadl mně a ne tatínkovi, protože se bála, že by ho prodal - mně vždy říkávala, že ví, že já bych jí to neudělala, protože vím, že pro ni moc znamená..

    Nevím, proč mám ty špatné pocity, jestli je to tím, že jako malá jsem měla dvakrát strašně živý sen, kdy jsem se probudila a naši spali, a u mé postele stála černá postava (tenkrát jsem si myslela, že je to obrovský vlk na zadních a z tlamy mu visí rudý jazyk) - pokaždé stál na jiné straně u postele a naši mi pak museli říkat, že to byl táta v kostýmu, abych se přestala bát, nebo je to tím, že v domě zemřel pradědeček i prababička, nebo snad tím, že jsem zjistila, že dům tojí na místě pohřebiště z doby kamenné.. nevím.. nejradši bych se odstěhovala, ale zase je tu ten slib.. Říkám si, že kdyby to "něco" byl pozůstatek energie po praprarodičích, přece bych se neměla cítit špatně, ne?

Vydáno: 5. 3. 2009

Přečetlo: 3289 čtenářů

Autor (vložil): sabinne

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...