Teď po Vánocích r.2008 to bude rok, co babička zemřela. Zemřela na nevyléčitelnou nemoc.

Začalo to tím, že jí bolely záda, nemohla chodit a nakonec neudržela ani lžičku. Můj tatínek, moje maminka, dědeček a teta se o ni starali. Děda byl s babičkou každý den a teta skoro taky. My, když jsme mohli, dojeli jsme, ale vetšinou jen o víkendu, protože jsme 4 děti a nebylo to lehké.
Ze začátku babička byla v nemocnici, ale tam se oni nestarali moc dobře, přestože byla na ARU. Proto jsme ji měli doma a poskytovali vše, co mohli. Postel automatickou, dýchací přístroje apod., jako na ARU. Museli jsme se to všichni naučit (odsávání apod.). To vše jsme jí poskytovali včetně lásky k ní. :-*

Ale to, proč sem píši, je: Onehdá jsem přišla domů ze školy, jako vždy, nic neobvyklého. Šla jsem se naobědvat, u stolu seděli: já, teta, mamka, sestra Treza seděla u PC, bratr Filip spal a bratr Eda došel za námi do kuchyně a řekl: Hele mami, co jsem našel na parapetu. Byl to nějaký malý prášek, vypadal jako antibiotika. Teta se na něj podívala, zamyslela se a řekla: Vždyt tohle je prášek, kterým jsme uspávali mamku (babičku)! Hrkla jí slza v očích a vyhodila jej do koše.
Jak přišel tatka z práce, ihned jsem z Edou (bráchou) vzala rukavice a prohledávali odpadky, abychom prášek ukázali tatkovi. Našli jsme i ty nejmenší kousky špíny a jídla, ale prášek nikde. NIKDE! Najednou jsem se podívala vedle Edy a prášek ležel vedle něj úplně čistý a dál od všech jiných odpadků.

Nevím, jak jinak to napsat, ale myslím si, že nám babička takto dala znamení, že je tu s námi.

Vydáno: 20. 12. 2008

Přečetlo: 3321 čtenářů

Autor (vložil): kalec

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...