Letos to byly tři roky, co mi umřel táta. Bylo to pro nás všechny, kteří tu po něm zůstali těžké a o to víc, že jeho smrt byla zcela zbytečná. Na život si totiž sáhl svou vlastní rukou... Nemá smysl popisovat, co jsem prožívala. Řekla bych, že pokud člověk něco takového nezažije, nepochopí. Stále vás to provází, vrací se jako bumerang...

Jeden sen se mi zaryl hlubokol do mé paměti. Bylo to jen krátkou dobu potom, co táta zemřel. Zdálo se mi, že za mnou přišel a obejmul mně a byl smutný. Říkal mi, že stále nemá klid. Bylo to tak živé, nikdy jsem nic takového nezažila ani předtím ani potom. Probrala jsem se tím, jak jsem ve snu brečela a i po probuzení jsem se nemohla zastavit.

Přemýšlela jsem nad tím. Je pravda, že jsme se všichni k němu stále v mysli vraceli. Nedokázala jsem pochopit, proč to udělal a svým způsobem jsem mu to i vyčítala. Pořád jsem se v tom plácala...

Z toho snu jsem ale dostala pocit, že už mu musíme odpustit a přestat ho stále vzpomínat a dát mu konečně jeho klid. Pokusila jsem se o to a ulevilo se mi. Stále se mi o tatkovi sny zdají, ale něco takového jako byl tento, už se neopakoval...

Vydáno: 14. 11. 2008

Přečetlo: 1814 čtenářů

Autor (vložil): Hana

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Zajímavé

15. 11. 2008 19:21

davky

Číst komentáře