Ahoj, tak co bych ti o tom napsal. Vlastně ti napíšu pravdu, to, co se mi přihodilo od začátku do konce.

Žil jsem obyčejný život, který žiju i teď, ale jedna epizoda mého života byla a asi zůstane ta nejzajímavější. Všechno to začalo, když jsem jel brzo ráno do práce, cítil jsem se velice špatně, ale nakonec jsem se z toho dostal a byl jsem v pohodě. Jako každý den v práci jsem se nejprve oblíkl, vzal si pomůcky, které jsem potřeboval a šel dělat. Jen tak mimochodem - dělal jsem požární hlídku v Chemopetrolu, ta práce mi dost vyhovovala a měl jsem jí rád. V podstatě jsem nic nemusel dělat, moje práce spočívala v tom, že jsem kolem krku měl měřící přístroj na měření sirovodíku a protože se dělala modernizace projektu České rafinérské, tak se všude pracovalo a kdyby náhodou ten sirovodík, který se pohyboval v těchto zařízeních začal ucházet, tak by mě přístroj upozornil a já bych zase upozornil zaměstnance a ti by museli přerušit práci. Byla to pohodová práce...
Největší problém mi vždycky dělalo se někam dostat. Když už jsem se tam dostal, tak bylo všechno v pořádku.
Život je krátký a tak jsem rád i za to období. I když bylo velice těžké, tak i přesto bych tuto zkušenost nevyměnil.
No, abychom se dostali k tomu hlavnímu, kvůli čemu ti vlastně píšu:
Inu, přišel jsem na pracoviště a už oblečen a vybaven potřebnými věcmi jsem si sedl na betonový schodek, dělal jsem venku a když jsem si sedl a sledoval práce na stanovišti, uslyšel jsem nějakou hudbu, která jakoby vycházela z přístrojů, od kterých jsem seděl asi 3 metry. Když jsem k tomu přistoupil blíž, abych to slyšel, zjistil jsem, že ta hudba nevychází z nějakého přístroje, ale jakoby z jiného světa, jakoby z ničeho, prostě hrála hudba z ničeho.
Protože mi to samozřejmě nedalo, začal jsem poslouchat. Ta hudba byla tak skutečná, tak dokonalá, jakoby to zpívali ty nejlepší zpěvačky na světě. Zajímavé taky je, že ten zpěv byl jenom ženský. Přesně nevím, kolik žen to zpívalo, ale bylo jich dost. Nebylo to, jako když posloucháš rádio, tohle bylo úplně o něčem jiném.
Nevycházelo to z jednoho místa, ale jako by z nějaké dimenze, kde tyto "superhvězdy" zpívaly. Připadalo mi to, jakoby nestáli vedle sebe, ale to se opravdu nedá popsat, to se musí zažít. Když jsem tedy poslouchal, hlavně jsem poslouchal slova, která tyto ženy zpívají. Oni všichni jakoby najednou, ale né zároveň zpívali o andělovi, který se prý musí vrátit na svoje místo, to prý proto, aby všechno bylo tak jak má.
A tak, když to zpívali, jakoby pořád, odstoupil jsem a znova jsem si sedl na ten betonový schod. Toto, říkejme tomu "dimenze" zmizelo a já jsem koukal před sebe a nevěděl, co si o tom mám myslet. Jenže to nebylo všechno. Najednou jsem viděl před sebou na nebi třpytivý, docela veliký předmět, takový zlatý, který odlétá pomalu pryč. Samozřejmě, že mi došlo, že to je ten tzv. anděl, o kterém dámy zpívaly........
Nikdy už víckrát jsem něco takového nezažil. Musím ještě podotknout, že ještě před tím, asi pár dnů, mě začaly trápit hlasy. Tyto hlasy mě nikterak neomezovaly, ale trápilo mě to, že jsem musel vzít na vědomí, že tyto hlasy = lidi jakoby o mě všechno vědí a cokoli mě napadlo, aniž bych něco řekl, nebo udělal, tak oni úplně přesně věděli. Stali se mojí nedílnou součástí. Dokázal bych bez nich žít, ale dokážu žít i s nimi........
Uběhl asi rok a půl od toho anděla, kterého jsem už nikdy neviděl, na rozdíl od hlasů, které "se mnou byly" po celou dobu tohoto "období". To uvědomění nezpočívalo v tom andělovi samotném, nebo v těch hlasech, ale přišlo právě až po tom roce a půl........
Šel jsem se psem ven a přiznám se, že jsem byl tzv. "z nejhoršího venku". Když jsem šel s tím psem, najednou jsem si uvědomil nebo spíš zjistil a byl si vědom, že je všechno tak, jak má být. Nezměnilo se v podstatě nic, ale věděl jsem, že je všechno tak, jak má být. Tím to jakoby všechno skončilo, tohle období, které trvalo asi rok a půl.
Tím pádem mi také došlo, že se anděl vrátil na svoje místo - po roce a půl. A i když to není zrovna podle mých představ, tak vím, že asi je to tak, jak to má být. Kdyby se mě to netýkalo, asi bych o tom těď nepsal, ale mě se to netýkalo jakoby z povzdálí, ale osobně. A teď můžu říct, že tento anděl, já mu říkám anděl bez tváře, má velkou moc.
Jestli ve skutečného anděla věřím? Ano, věřím. Budu v něj věřit vždycky, at se bude dít cokoli. Nejde přece něco prožít a nevěřit tomu. Co mi anděl dal? Hlavně skutečnou víru, pravdu, dal mi hodně, je to přeci anděl.

Vydáno: 17. 7. 2008

Přečetlo: 3474 čtenářů

Autor (vložil): 951

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...