Ahoj,
chtěla bych se s Vámi podělit o smutný zážitek. Vše začalo stěhováním.. Stěhovali jsme se do menšího bytu, do kterého jsem si nemohla vzít svého psa - Bruna. Je zbytečné tady popisovat, proč to tak muselo být a ne jinak, ale k věci.
Po rozmýšlení, jak se teď o něj postarám, nebo kam ho dám byla reálná jen jedna možnost a to, že byl u mé kamarádky na zahradě, než najdu jiné řešení. Jezdila jsem za ním denně několik měsíců.. Poté se mi poštěstilo a kamarád se nabídl, že si ho nechá. Slíbil mi to na konci září 2007, kdy se na něj byl i podívat a domluvil si to doma.
Když se s Brunem seznamoval, tak jsme byli v garsonce, kde Bruno býval přes noc. Nebylo to zrovna nejútulnější, protože je celá vykachličkovaná, ale bylo to podle mě lepší, než venku v boudě.. Popisoval mu, jak se u něj bude mít dobře a kolik tam s ním bude lidí a pak řekl větu, nad kterou jsem se zarazila, ale nekomentovala jsem ji. Řekl: "To ne, tady nebudeš.., budeš nad sebou mít nebe.." Samozřejmě tím myslel, jak bude na zahradě a doma pořád mezi lidma, ale vyznělo to i jinak..

Následující týden se mi z úterý na středu zdál sen, ze kterého jsem se probudila strašně ubrečená, ale sen jsem si nepamatovala. Ze středy na čtvrtek se stalo totéž s malým rozdílem. Ve snu jsem viděla Bruna a strašně jsem brečela. Byl to takový ten hysterický pláč a ten mne opět probudil. Nechápala jsem to, protože jsem si z toho snu nepamatovala žádný důvod pláče, žádný detail, jen Bruna. Vlastně jsem si z toho nepamatovala nic, jen to, že tam byl.

Bohužel jsem na to "asi" za pár dní přišla. Když jsem se za Brunem v neděli večer stavila, že s ním půjdu s přítelem ven, na zahradě nebyl. Prolezli jsme celou zahradu, volali a hledali místo, kudy mohl utéct ven, ale nic jsme nenašli. Zahrada byla pustá, jeho pelíšek prázdný. Obešli jsme blok a ptali se sousedů, jestli ho někde neviděli, ale bez výsledku. Dlouho jsme chodili po místech, kde to znal (pak i kde neznal), volali a pískali, ale nepřišel. Kamarádka mi potom u sousedky zjistila, že její syn asi nezavřel bránu a tak se Brunovi podařilo využít chvilky a utekl do ulice. Po obvolání útulků jsem v pondělí dostala poplašnou zprávu, že se našel, ale byl to jiný pejsek.. Navíc pondělí byl den, kdy si ho měl vzít ten kamarád.
V úterý mi zavolali, že se našel, ale mrtev... srazilo ho auto. V tu chvíli jsem si připadala jako v tom snu.., bohužel jsem se z něj neprobudila.

Předpověděly to ty sny? Proč se mi zdály, když jsem s tím stejně nemohla nic udělat??

Ještě bych chtěla dodat, že se mi několik týdnů po tom zdál jiný sen. Byl v něm Bruno a skotačil a já jsem ho strašně moc objímala a na všechny kolem jsem volala, že je to můj Bruno, co mi umřel... A byla jsem šťastná, že ho můžu zase obejmout.. Možná to bylo takový naše rozloučení.., nebo aspoň pro mě.

Vydáno: 24. 4. 2008

Přečetlo: 1827 čtenářů

Autor (vložil): Moňa

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...