Ráda bych i já přispěla do Vašeho metafysického bloku, abych také mohla potvrdit, že jsou mnohé věci mezi nebem a zemí.

Rodina mých prarodičů, hlavně babička, prožila hodně zajímavých jevů a „náhod“, z nichž popíši jen ty nejzvláštnější.

V rodině její dcery Anežky ( naší maminky ) už se tolik nevyskytovaly. Babiččina nejstarší dcera Marie ( teta Máří ) žila se svou maminkou až do své smrti. Dědeček zemřel dříve, ale i on prožil fluidum této rodiny sám na sobě. Nejprve tedy jeho zvláštní příhoda:

Jeden starý příbuzný chodíval denně k babičce a obědy. Vždy kolem 12 hodiny zazvonil u dveří. Jednou to také tak bylo, dědeček šel otevřít a za dveřmi stál ten její strýček a nehýbal se, i když ho dědeček zval dál. Příchozí však zmizel.
Babička pak z toho vytušila, že se mu něco zlého přihodilo, poslala tedy manžela za ním ( bydlel nedaleko ). V jeho bydlišti mu sousedé sdělili, že na chodbě upadl a zemřel. I když by se to dalo vysvětlit tak, že dědeček už ho ve své představě viděl před sebou a jeho představa by jaksi mohla předbíhat skutečnost, nedá se popřít, že to bylo zvláštní avízo.

I jedna má blízká přítelkyně uviděla jednou před sebou postavu své zemřelé matky, a ta na ní dokonce i promluvila ( žádala o modlitbu ). Tak tomu opravdu věřím bez výhrad, protože se ona „vizionářka“ až zapřísahala, že to tak bylo a protože je přísná katolička, pokládala by falešnou přísahu za těžký hřích a toho se velmi bojí.

Ale zpět k babičce: Začala první světová válka a její syn ( náš strýček ) byl povolán k odvodu. Ten den babička doma uklízela a přitom nešťastnou náhodou shodila se skříně květináč, který se rozbil a květ v něm, který babička vypěstovala, jenž byl její chloubou, se zlomil. Babička v tom viděla zlé znamení a nemýlila se. Když po chvíli přišel syn od odvodu hlásil: „Jsem odveden a vojenský lékař mi dokonce řekl, že jsem chlapec jako květ.“ Syn sice ve válce nepadl, ale vrátil se nemocný a oslabený a brzy pak doma zemřel na španělskou chřipku. Po babiččině ovdovění a v jejím pokročilém a bezmocném stáří o ní pečovala její nejstarší dcera Marie, která žila s ní.
Když pak babička umírala, volala na ní: „Mařenko, zažeň toho zlého kluka, co je tady se mnou, ať jde pryč!“ Pak se uklidnila a začala se modlit Otčenáš. Posléze v klidu zemřela.
Teta Máří si se svou maminkou slíbily posmrtná znamení. Nedlouho po babiččině smrti uslyšela u hlavy její jemný hlas: „Mařenko“ a hned se probudila. Říkala pak, že to snad ani sen nebyl, spíše prožitek na rozhraní spánku a vědomí skutečnosti. To samé se stalo dvěma mým přítelkyním, jež tak pečovaly o své matky až do smrti a shodně o tom vyprávěly. Babiččina rodina byla početná a tak se rozrostlo i příbuzenstvo.

Teta Máří si zasouvala fotografie svých blízkých za rám zrcadla, které viselo v kuchyni. Jednou přišla domů z nákupu a babiččina fotografie ležela na zemi. Teta byla zvyklá si s maminkou povídat a řekla: „Ale mami, co se děje?“ A dělo se. Přišla zpráva, že zemřel švagr. Pak se to za několik let opakovalo a zemřel druhý švagr. To už teta zbystřila pozornost a pokaždé, když našla babiččinu podobenku na zemi, někdo z rodiny zemřel ( vždy spadla jen ta její fotka ). Tak už jsme vlastně všichni poznali, že nám babička dává znamení a posílá vzkazy.

S přáním hezkého dne

Vydáno: 12. 4. 2008

Přečetlo: 3287 čtenářů

Autor (vložil): M. Pelikánová

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Znamení

12. 04. 2008 21:45

Anna Kargerová

Číst komentáře