• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Záhadná místa -

Po přečtení všech vašich příběhů bych se s vámi chtěla podělit o ten můj. Bohužel, nevím přesně, jak popsat to, co se mi dělo. Všechny vaše příběhy jsou hodně konkrétní, popisují nějaké události, jevy, postavy atd., ale to co se stávalo mě, bylo spíš o pocitech strachu, který byl někde hluboko ve mě, ale pokud si vzpomínám, měl jen málo zřetelných příčin. Ale pěkně popořádku.
To co vám chci vyprávět, se událo před téměř 10 lety v domě, ve kterém jsem bydlela s rodiči od narození do svých 9 let. Vše začalo vlastně již před mým narozením, ale to jsem se dozvělěla teprve nedávno. Pro mě však můj strach začal již v okamžiku, kdy mě přivezli domů z porodnice (to vím samozřejmě z vyprávění mé mamky, se kterou jsem si o tom, co se dělo poprvé, pořádně popovídala až nedávno).
Jako miminko jsem prý byla moc hodná, takové to klidné dítě, ale jen pokud jsme byli někde na návštěvě nebo na chatě (prostě mimo domov). Doma jsem prý bývala neklidná, držela jsem se v blízkosti rodičů (většinou mamky, táta pracoval na směny, takže býval často v práci celý den a někdy i přes noc). Když mě mamka nechala samotnou v místnosti, začala jsem bez důvodu plakat.
Když jsem byla starší a začala chodit do školky, vše se trochu zklidnilo, zřejmě proto, že jsem celý den byla pryč z domova. Ve školce jsem žádné problémy neměla, byla jsem samostatná, neplakala jsem, nestýskalo se mi po mamince. Jediné, na co si mamka stěžovala učitelkám bylo, že ještě nechci spát sama v pokoji a spím s rodiči.
Všechny pokusy o to, nechat mě samotnou v pokoji, končily neúspěchem, prý jsem s pláčem a celá se třesoucí přicházela k našim do ložnice. Mamka žádala paní učitelky o nějakou radu, nějaký trik, jak se tohle mají děti naučit, ale žádný nezabral. Jedna paní učitelka měla psychologické vzdělání a tak mamce nabídla, že si se mnou o tom promluví. Z této doby jsou moje vzpomínky matné, ale prý když se mě zeptala, proč nechci být v pokoji sama, řekla jsem jí, že mám hrozný strach. Ptala se mě proč a já jsem jí prý odpověděla, že je mi v pokoji zima a bolí mě ouška. Na nic z toho si přesně nevzpomínám, jediné co si pamatuji je ten strach. Maminka byla prý strašně překvapená, v mém pokoji bylo teplo stejně jako v ostatních místnostech a zavedla mě k lékařce, aby se podívala, jestli nemám nějaký zánět v uchu, ale nic takového. Když jsem nebyla v našem domě, byla jsem naprosto zdravá a v pohodě.
Když mi byly 4 roky, narodila se má sestra a naši si mysleli, že když budeme v pokoji dvě, budu tam spát taky. Jednou mě tam opravdu nechali a řekli mi, že dnes musím spát sama a když to vydržím, dostanu ráno odměnu. Mamka mi ještě před tím koupila plyšového medvěda, který prý bude spát se mnou v postýlce, abych se nebála. Když jsem prý celá uplakaná uléhala do postele, položila jsem plyšáka na kraj postele a mamka mi prý řekla, at si ho dám za sebe ke stěně, aby mi v noci nespadl. A já na to odpověděla, že musí být na kraji on, že až zase přijdou, že si vezmou jeho a mě nechají. Koho jsem tím myslela, ze mě prý mamka nedostala a za dvě hodiny jsem i s plyšákem přišla za ní do ložnice.
Když jsem nastoupila na základní školu, naši striktně řekli, že s nimi spát nebudu a měla jsem zakázáno k nim v noci chodit. Na tohle už si vzpomínám zřetelně, celé noci jsem trávila tím, že jsem seděla na posteli, plakala a měla hrozný strach. V té době už byla na světě moje mladší sestra (ta v tom pokoji od malička spala bez problémů) a já měla hrozný strach i o ni. Navíc mi tam pořád byla strašná zima (nikomu jinému tam zima nebyla, sestra měla jen pyžamo a jednu přikrývku, já spala pod dvěma a byla jsem nabalená jak polárník).
Skončilo to tak, že jsem chodila nevyspaná do školy a učitelky si začaly stěžovat, co se to se mnou děje, že ve škole spím. Naši už si nevěděli rady a mamka se tenkrát svěřila své matce, mojí babičce. Ta navrhla, že bychom měli zkusit, abych bydlela na chvíli u ní. Mamka nejdřív nechtěla, ale když to bylo čím dál horší, souhlasila. U babičky jsem měla svůj pokoj, kde jsem spala hned první noc sama a v klidu. Táta tenkrát říkal, že to prý dělám naschvál. Potom jsme se přestěhovali do paneláku na sídliště a moje problémy nadobro skončily. Tohle byla ta část, na kterou si pamatuji já.
Ještě bych vám chtěla popsat ten strach, i když nevím, jak přesné to bude, je těžké to vystihnout. Podotýkám, že od té doby jsem měla v životě strach mockrát, večer, když jdu sama přes sídliště domů nebo strach o zdraví někoho blízkého, ale takový jako ten, co jsem měla každou noc v tom domě, jsem už nikdy nezažila. Byl to pocit, jako když vám někdo svírá všechny vnitřnosti, hučí vám v uších, slyšíte bít své vlastní srdce, byla v tom i určitá část paniky, strach z něčeho, co nevidíte a víte, že se tomu nemůžete postavit. Navíc jsem byla malé dítě, které nepřemýšlí o příčinách, jenom to prostě cítí a cítí to tak silně, že instink mu říká, at uteče.
Dnes, s odstupem času, bych to, čeho jsem se bála, popsala jako zlo. Jako zlo, které není vidět, ale je cítit. Teď bych ještě chtěla dodat to, co jsem se nedávno dozvěděla od mé mamky. Nechtěla mi to prý nikdy říkat, bála se, aby se mé problémy nevrátily, ale dnes je mi 23 let a budu se stěhovat s přítelem do svého vlastního bytu a od té doby, co jsme se odtamtud odstěhovali, jsem žádné psychické problémy ani problémy se spaním neměla. Takže se rozhodla mi říct to, co ví.
Naši se do onoho domu nastěhovali zhruba rok před tím, než mamka otěhotněla. Do té doby tam bylo všechno naprosto v pořádku. Když byla zhruba ve čtvrtém měsíci (v té době můj otec často pracoval v noci), byla sama doma a dívala se na televizi. Najednou se z půdy začaly ozývat divné zvuky, popisuje to, jako zvuk, když hrajete kuželky - nejdříve valící se koule a potom zvuk, jako když něco padá. Myslela, že to jsou myši nebo kočky, ale když ten zvuk nepřestával a naopak sílil, začala se bát a volala tátovi do práce. Ten přijel asi za hodinu, protože byla hrozně vystrašená. Ale zvuk mezitím ustal. Šel se podívat nahoru a nic tam nenašel, nic, co by mohlo vydávat zvuk jako valící se koule, ani nic, co by mohlo s rachotem padat. Půda byla prázná, nepoužívala se ani na skladování starého nábytku. Prostě tam nic nebylo. Mamce vynadal, že blázní a že to byly kočky.
O té doby to mamka slyšela ještě několikrát, ale otci se to už bála říct a snažila se to ignorovat. Prožila tak pár nocí plných strachu. V okamžiku, kdy jsem se narodila, vše ustalo a už to nikdy neslyšela. Když jsem byla mimino, nastěhovala se do vedlejšího volného bytu starší paní, která s námi měla společný záchod a prádelnu. Mamka byla ráda, že už nebude v celém domě v noci sama a tak se s paní docela spřátelily. Asi po roce, co tam naše sousedka bydlela, přišla za mamkou a přišla řeč na mě a na to, jak pláču, když mě někde nechá samotnou. A paní povídala, že se prý nediví, že má v tom domě taky občas divný pocit. Po nějakém čase prý přišla za mamkou celá vyplašená a povídala jí, co se jí stalo - přišla prý večer domů a pod oknem ležel růženec. Na tom by nebylo nic divného, ale ona paní byla nevěřící (stejně jako celá naše rodina) a žádný růženec nikdy nevlastnila. Navíc byt byl zamčený a okna zavřená. Přišla se tedy mamky zeptat, jestli neviděla nebo neslyšela něco divného, nebo jestli prý není náš. My jsme žádný růženec taky nikdy neměli a v domě nikdo jiný nebyl.
To je asi tak vše, možná to není ten nejzáhadnější příběh, ale jsem ráda, že jsem se mohla s vámi o něj podělit a budu ráda za každou připomínku. Pro mě osobně je to uzavřená část mého života, jen občas se k tomu ve vzpomínkách vracím. Teď bych už spíš jen tak ze zajímavosti ráda věděla, zda někdo prožil něco podobného a jaký na to mají ostatní lidé názor. Ještě bych chtěla dodat, že onen dům byl z počátku 18. století a sloužil jako zájezdní hospoda. Teď už bohužel (či snad díky bohu) nestojí.