Když mi bylo 15let, zemřela mi máma na rakovinu. Bylo to v pátek a v pondělí jsem měla dělat přijímačky na střední.

Byl pátek odpoledne a já ležela v posteli a přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta. Najednou jsem dostala divný pocit. Nejlepší přirovnání je, jako když jste na skále a Váš milovaný člověk (z rodiny, kamarád) padá dolů. Vidíte ho, ale nevíte, co máte dělat. Šílený pocit bezmoci. No, a já jsem ten pocit měla.
Vstala jsem, ale nevěděla jsem co, kdo ani proč. Podívala jsem se na digitální budík a bylo kolem půl čtvrté. Vzala jsem z knihovny knížku Honzíkova cesta, kterou jsem v dětství měla nejraději a máma mi ji četla. A začala jsem číst. Zdálo se mi, že jsem nějakou hrozbu odehnala. Ale cítila jsem, že jsem nevyhrála. Četla jsem nahlas, pak rychleji, rychleji a nakonec jsem se rozbrečela.

Za pár hodin přišla sestra, vůbec jsem si na tu příhodu nevzpomněla a řekla mi, že máma o půl čtvrté zemřela. Nejhorší bylo, že to se mnou nic neudělalo. Jako by mluvila o někom, koho jsme viděly jednou před deseti lety.

Teď je mi 21 a s mámou se normálně bavím. Říkám si, že je v nebi a prosím ji o blbosti, jako je písnička v televizi, počasí... Taky se mi o ní zdají sny, ve kterých mě uklidňuje a já pak zvládám věci mnohem líp.

Vydáno: 10. 3. 2008

Přečetlo: 2975 čtenářů

Autor (vložil): Dana

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Díky za zajímavý příběh

28. 03. 2008 14:50

Aliyah

¤ ,

14. 03. 2008 6:34

Sylvie

¤ Telepatie

13. 03. 2008 20:02

XX Humanoid

Číst komentáře