Nevím, jak začít. Ani zda jsem pro svůj příběh vybrala příhodný název...

Před téměř osmi měsíci mi umřela na rakovinu maminka. Pět měsíců před tím se mi narodila dcerka, přesně na den.
Maličká měla veliké zažívací potíže, zácpu. Musela jsem jí denně dávat dost veliké dávky projímadla, samozřejmě to bylo s požehnáním lékařů. Lékařka říkala, že až budou maličké čtyři měsíce, tak začneme se zeleninkou, a snad se to zlepší. Ale ono to bylo ještě horší.
Moc jsem se bála, že maličká bude muset na operaci. Lékařka totiž už skoro vůbec nevěřila, že by se to mohlo zlepšit. Ale po mámině smrti se potíže naší malinké začaly postupně vylepšovat, až se za necelý měsíc zcela vytratily. Je to možná důsledek toho, že malinká zesílila a tím i trávicí ústrojí. Ale já mám stále takový dojem, že to snad mohlo být i spojené s máminou smrtí. Že část těch potíží maličká od mojí mamky převzala na sebe, aby tady s námi mámina mohla ještě nějaký čas být. Nevím, ale stejná číslice dne narození malinké a úmrtí mamky... Ale to vlastně není to, co jsem měla původně v plánu, že napíši...

Pár dní poté, co mamina umřela, tak se mi nějak splašila mikrovlnná trouba (digitální). Tedy už před tím se párkrát stalo, že po zabouchnutí dvířek ten digitál nějak poskočil a na dipleji blikalo stále totéž číslo, ale nic jiného se nedělo. Jenže tentokrát na displeji ta čísla běžela dolů sestupně asi od nejvyššího možného počtu minut, který jde navolit do 1. A to přibližně dvě hodiny od posledního použití.
Ten den jsem měla neustále pocit, že nejsem v bytě sama a nejsilnější to bylo právě v kuchyni. Ta čísla se postupně tak na 20 vteřin zastavila na 23 a 24 a mě po chvíli napadlo vzít kalendář a zjistila jsem, že v tom samém měsíci měla 23. svátek máminy kamarádka a 24. měl svátek můj synovec - máminy vnuk.
Možná je to jen moje sugesce, ale myslím, že jim takto přes mne chtěla mamka popřát.
Pak se to samé, ale s jinými čísly, stalo ještě jednou a také to sedělo na data narozenin a svátků blízkých příbuzných a přátel. Možná se tím mamka chtěla rozloučit. Od té doby, už je to přibližně pět měsíců, mikrovlnka ani nepípla.

Nevím, jak na vás bude můj příběh působit, dlouho jsem se odhodlávala k jeho napsání. Nejsem žádný slohař, tak se moc omlouvám, pokud tím někoho otrávím nebo rozladím. Ale popravdě - od té doby, i když se bolesti bojím hodně, se smrti nebojím. Po tom všem věřím, že smrtí to nekončí...

Vydáno: 25. 2. 2008

Přečetlo: 2457 čtenářů

Autor (vložil): Kateřina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...