• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

Před Vánoci mi onemocněl děda. Zdál se mi v pohodě a zdráv, proto jsem nechápala, proč byl přesunut k naprostým ležákům. Byla jsem za ním asi třikrát za celé dva měsíce, protože jsem si pořád nedokázala představit, že by byl na tom příliš špatně nebo že by dokonce umíral.
Často byl pod silnými léky kvůli menším problémům se žlučovodem, takže by mě ani nepoznal. Vždy, když jsem tam ale za ním byla, se choval podivně. Jakoby věděl, co si myslím nebo co chci. Řekl mi spoustu věcí, které jsem věděla jen já a nikdo jiný.

Bylo lednové úterý a já si hezky vykračovala s kamarádkou po městě. Mamce jsem volala, že se za dědou stavím hned na druhý den. Jak jsme tak seděly na pizze, měla jsem pocit, že jsem měla jít už dnes za ním. Ale říkala jsem si, že o nic přece nejde.
Bylo za deset minut sedm a já byla právě pár desítek metrů od nemocnice, kde děda ležel. Právě tam jsem přestupovala na tramvaj. Najednou jsem se musela zastavit. Přišel na mě hrozný pocit. Stísněný a nutkavý, že musím okamžitě za dědou. V hlavě jsem si říkala, že se přece za ním stavím zítra, ale něco mě tlačilo jít do nemocnice. Pak jsem si řekla, že už mě tam určitě nepustí a jela domů.
Doma až do desíti byla pohoda a já se psychicky připravovala na zítřek. Najednou zazvonil telefon. Volala babička, že děda v sedm hodin večer umřel...
Hned po tom jsem si hrozně vyčítala, že jsem se neřídila instinktem, ale rozumem. Vzpomněla jsem si přitom na den, kdy umřela jedna z babiček. Bylo to po mých narozeninách a byla dá se říct naprosto zdravá. Pět minut po dvanácté v poledne volala teta, že babička umřela. Ve chvíli, kdy ten telefon ale zazvonil, tak jsem se rozbrečela a řekla taťkovi, že babička už tu není. Chvíli na mě koukal a pak zvedl telefon.

Nevím, proč toho tolik pociťuji, ale mám pocit, že tady nejsem sama. Slýchávám od dědovy smrti čím dál častěji a hlasitěji kroky kolem postele, kde spím, v pokoji, kde sedím a nedávno jsem viděla jak někdo prošel a vlál za ním tmavý kabát. Nevím o koho šlo, protože jsem viděla už jen ten kabát...

Takových příběhů je určitě spousta, ale musela jsem to aspoň napsat, protože nikdo z mých přátel by mi nevěřil.