Stalo se mi to v roce 2004.

Tenkrát jsem rozvážela noviny za nějakou tu kačku navíc a vím, že byla zima a všechno bylo namrznuté. Noviny se rozvážejí brzy ráno, kdy všichni ještě spí. Pro mne už to byla rutina, popojet autem, popadnout noviny, vystoupit z auta, hodit noviny do kaslíku, zpátky do auta atd atd.
A tak jak jdu k tomu jednomu domu, vidím, že mají mramorový vjezd a honí se mi hlavou myšlenka, to bude klouzat! Jdu opatrně a jak to tak bývá, podjely mi na tom ledě nohy - měla jsem je ve výšce obličeje - a já už jen slyším letět ty noviny vzduchem a jak ty papíry plápolají jako motýlci na zem. Pak něco, co mi tenkrát nebylo jasné, a pak ta hrozná rána dopadu na záda. Chvilku jsem zůstala ležet a snažila se popadnout dech, naštěstí jsem měla silnou bundu a za chvilku jsem byla v pohodě. Jak tam tak ležím na té mramorové zemi, kouknu se do leva a vidím, že 10cm od mé hlavy začíná záhonek, který má stejné z mramoru udělané 20cm vysoké zídky a rantlík. V tu chvíli mne napadlo - stačilo 15cm vedle a já byla mrtvá, protože bych si rozmlátila hlavu na tom mramorovém 5cm tlustém rantlu. V tu dobu všichni spali, takže bych tam asi vykrvácela.
Dlouhou dobu mi na tomto okamžiku bylo něco divného, pořád jsem se štípala, jestli opravdu žiju a nebo opravdu existuje něco jako matrix. No, bylo to hrozné. No a nedávno jsem se o tom s mamkou bavila - je na stejné vlně jako já - a ona pro mne dostala odpověd:

Věci mezi nebem a zemí mají svůj jistý smysl a my lidé jsme jejich součástí. Všechno - skoro všechno - je už nějak předurčené, ale občas se prostě vloudí "chybička" a ta se občas musí opravit. Bylo mi řečeno, že můj čas ještě nepřišel, že mám své poslání na této zemi a že tenkrát na těch schodech pro mne nechal Bůh zastavit čas, to aby mne moji andělé mohli kousíček - 15cm - odsunout na stranu, abych se nezabila.

Když jsem tohle slyšela, tak se mi všechno zpátky vybavilo - ten divný okamžik, který mi nikdy nešel z hlavy - To uklouznutí, ty nohy ve výšce mé hlavy, ty noviny jak letí do vzduchu a pak... jak se to všechno na chvililinku zastavilo, já odplouvám kousek na stranu, to nádherné teplo z andělů a pak už jen ten tvrdý dopad a zbytek už znáte. Pokaždé, když si na to vzpomenu, tak děkuji Bohu, že mi tu druhou šanci dal. Že mne prostě tenkrát nenechal umřít, protože věděl, že jsem to neudělala schválně, že nejsem sebevrah a že já, stejně tak jako spousta jiných na zemi, si něco takového zasloužíme.

Máte také nějaké takové chvilky v životě, kdy si říkáte, vždyť já mohla - mohl být už po smrti?
Tak teď už víte, jak to nějak mohlo být.

Přeji vám všem hezký den a hlavně nepáchejte sebevraždy, protože nikdo na světě vám za to nestojí.

Vydáno: 24. 1. 2008

Přečetlo: 4349 čtenářů

Autor (vložil): Michi

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...