• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Záhadná místa -

„Přijeď “, volal mě přítel z Rakouska. „Něco tady pro tebe mám.“
Věděl, že se vrtám ve všelijakých paranormálních jevech, že o tom sem tam i něco napíšu a nafotím. Sbalil jsem narychlo kabelu, hodil ji na zadní sedadlo auta a vyrazil. Přítel bydlel v Badaussee, v malém lázeňském městečku ve Štyrsku. Cesta to je tak na čtyři hodiny a protože bylo ráno, ani jsem se moc nehnal. Byl hezký letní den a tak jsem v pohodě dorazil do Kaplic, kde jsem načerpal benzín a za chvíli už jsem přejížděl hranice. V Linci jsem byl coby dup, přejel jsem dálnici od Vídně a namířil na Bad Ischel. Celou cestu se mi honilo v hlavě, co se to zase tajemného dozvím. Přítel Peter mě už dal několik dobrých tipů, proto jsem věřil, že nejedu zbytečně. Začalo už být pěkné teplo, když jsem zastavil u Traunsee, auto jsem nechal u silnice, svlíkl se do trenýrek a skočil do chladných vln jezera. Pozdě odpoledne jsem dorazil konečně do Badaussee. Přítel mě už čekal.
Jdeme na večeři a na pivo,“ povídá. „Tam ti představím našeho Pepina. Je to takový místní podivín, ale zná dokonale jezera. Pytlačí v nich.
„A co má Pepin společného s tím, proč jsem sem přijel?" divil jsem se.
„Pepin totiž na jednom jezeře něco viděl. A když mu zaplatíš pivo, tak ti o tom bude povídat třeba celý večer,“ řekl Peter a naznačil, že už se sám o tom nemíní bavit, protože stejně o tom ví asi to, co já v této chvíli.
Večer jsme se opravdu sešli s Pepinem v malé intimní hospůdce „U modrého jelena“. Už ten název byl divný a Pepin ještě divnější. Něco mezi naším bezdomovcem a člověkem, který žije na podpoře. Ani čistý, ani špinavý. Ale o to tu nešlo. „Grússgott,“ pozdravil jsem slušně. Podali jsme si ruce přes stůl a Pepin mlčel. Přítel mě kopl pod stolem do nohy. Tak jsem objednal tři piva a dokud je nepřinesli, Pepin mlčel jako hrob.
„Pepine, tak jak to bylo u toho jezera", začal řeč Peter. Pepin mlčel, dokud nedonesli druhé pivo. Když ho polovinu vypil, teprve rozvázal.
„Tak tedy, ty potvory jsou u druhého jezera", povídá. „Jezdím tam brzy ráno, to tam není ještě ani noha a je tam také nejvíc ryb. Tak jednou týdně je tam vidím, už si na mě zvykly. Hážu jim starý chleba a nějaké ty zbytky, takže jsme docela kamarádi."
„A o co jde?" zeptal jsem se nechápavě a trochu mě zamrazilo, že jsem sem jel nadarmo.
„To tam krmíte jeleny?"
„Kdepak, příšery! Vodní brontosaury, nebo co to je. Ale jsou docela milí. Skoro mě žerou z ruky."
Vytáhl jsem mapu oblasti kolem Badaussee. „Které to je jezero?" Jsou tu dvě velká jezera a o pár kilometrů dál je pověstné jezero Hallstadt. Ukázal na malé jezírko za Grundlsee. „Tady, tady ty potvory vegetují", povídá a ukázal na opravdu malé Toplitzké jezírko. „No jo," povídám, „ale to je jezero, kam za války Němci potopili hromadu beden falešných anglických liber." „To je ono," povídá Pepin. „Ty libry jsem vlastně objevil já, když jsem jednu bednu vytáhl na udici."
Ráno jsme vyrazili. Půjčili jsme si kola a po krásných udržovaných lesních cestách jsme se dostali k malému jezeru za Grundlsee. Pepin rozbalil batoh, vysypal zbytky nějakých sendvičů, chleba a bůhví čeho ještě a začal to házet do vody. Toplitzsee smrdělo bahnem. Z vody vyčuhovaly kořeny stromů, které tam kdysi napadaly a docela připomínaly hřbety nějakých příšer, které se tu podle Pepina prohánějí. Ale jak ubíhal čas a jezero se začalo zaplňovat lidmi, ztrácel jsem naději. Z přístaviště naproti vyjela první loď s turisty a jezero začalo žít denním životem. Nasedli jsme na kola a v poledne se doploužili do Badausee.
„Pepine, Pepine! Tak celá ta moje cesta vyšla naprázdno". Pepin přišel odpoledne do hospody „U jelena". U posledního piva sáhl za košili a vytáhl pomačkanou fotku. Údivem jsem otevřel pusu a hleděl na fotku jezera, ze kterého se zdvíhaly dvě hlavy nějakých potvor. Zaplatil jsem Pepinovi ještě jedno pivo a to bylo naposledy, co jsem ho viděl.
Když jsem doma fotky podrobně prohlížel, opravdu jsem se nestačil divit. Podobné tvory, kterým koukala z vody jezera horní část trupu jsem ještě nikdy neviděl. Napůl žirafa, napůl velbloud. Bohužel nic bližšího už jsem se nikdy nedozvěděl.
Za několik týdnů mě volal Peter z Badaussee, že Pepin už nežije. Jeho kolo našli u Toplitzkého jezera a tělo vyplavalo v Halštadtském jezeře, které je o třicet kilometrů dál. Pepin tak přímo potvrdil své tvrzení, že všechna alpská jezera jsou nějak vzájemně propojená a že ty potvory, které se mu podařilo vyfotit, mohou neomezeně cestovat z jezera do jezera a odtud možná i do moře.