21. 3. 2007 odpoledne jsem doprovodil na poslední cestu svou družku, se kterou jsem žil 23let. Zemřela v nemocnici na selhání srdce, tvrdí lékaři! Celý den jsem byl tak trochu mimo. Večer doma jsem zůstal sám.

Byl jsem unaven a tak jsem se rozhodl jít spát a vše zaspat. V duchu jsem si říkal, at se ráno probudím a at je to jenom sen. Usnul jsem brzo. Ve spánku jsem však cítil, že není něco v pořádku.
Cítil jsem, že se pohybuji po krajině s lesy. Stoupal jsem do kopce a stanul u budovy podobné leteckému krytu. Zvědavost mě pobízela jít dovnitř. Šel jsem, zajímavé bylo, že venku byla tma a já tam nepotřeboval světlo, bylo všude sice jen takové potemělé, ale bylo.
Tu jsem přišel do jedné místnosti, stanul jsem v rohu a tu náhle jsem dostal hrozný strach, cítil jsem, že se něčeho bojím, ale nevěděl jsem čeho. Náhle jsem se probudil v našem obývacím pokoji, z chodby vycházela záře velice jasná, nemohl jsem nic dělat, ani vstát z postele, ani pohnout rukou.
Tu jsem uslyšel hlas mé družky, která říká: „neboj se, to jsem já, Helena.“ Povídám, asi jsem se zbláznil, ale tu pojednou do pokoje vlétl motýl, spíše můra, ale taková větší a celá zářila. Přemohl jsem strach a nastavil svou dlaň, motýl mi usedl na dlani a hlasem mé družky mi vyprávěl: „Mirku, za mou smrt nikdo nemůže, byla jsem nemocná, mám jediné přání - postarej se o děcka, hlavně o Helenku. “
Necítil jsem strach, bylo mi moc dobře. Zapomněl jsem, že tomuto snu, zjevení, předcházela událost s fotkou mé družky, ještě než jsem šel spát, spadla mi ze stěny její fotka, visela dost vysoko a kupodivu se sklo nerozbilo. Celé to vypadalo tak živé, že jsem ráno silně uvažoval o všem, až jsem si vzpomněl na vše, co jsem prožil.
Asi tak týden po pohřbu byl u nás jeden kámoš, pili jsme kávu a on najednou říká: „hele, zastavily se ti hodiny“, sotva to dořekl, tyto se poroučely k zemi. No, lekli jsme se ohromně. Kámoš vzal kramle dom, byl z toho dost vystrašený. V nemocnici mi říkali, že zemřela kolem 3 hodiny ráno, ale na hodinách byl čas 11 večer. Ze zjištěného zdroje mám informaci, že se tak událo a bylo přesně 23:20, když zemřela.
Byl jsem ze všeho vyveden z míry. Sedím v pokoji a mám otevřené okno, bylo asi kolem jedné ráno, kolem okna se mihl stín, aha, někdo jde z hospody dom, řekl jsem si, ale zřetelně jsem slyšel hlas mé Helenky, jak volá: „Míro, Miro.“ Šel jsem se podívat, ale nikdo tam nebyl. A takové jevy jako kroky na chodbě bytu a šoupání židle, tak na to jsem si už časem zvykl.

Dnes je to už 6 měsíců a musím podoktnout, že do dnešního dne vše ustalo a jiný jev se mi nestal. Vzpomínám stále a myslím na ni vždy, když sedím u svého PC. Její fotky mám na stole a dívám se na ni. Můj názor na věc je, že její duch našel uspokojení a je se vším smířen. Já pomalu také, i když se smrtí mé družky se asi nevyrovnám, tak dalece vím, že jednou se zase setkáme.
Během mého života jsem na nic podobného nevěřil, ale dnes mám jiný názor, musí něco být. Můj zážitek z oné noci mě v tom utvrdil. Smrtí nastává přechod do jiné dimenze a bytí. Smrtí jistě nic nekončí a toto vše se dozvím až sám budu umírat a mé tělo se přenese jinam, kam, to se nechám překvapit. Od jisté doby strach ze smrti pominul a čekám docela velké dobrodružství, doufám.

Vydáno: 26. 9. 2007

Přečetlo: 2526 čtenářů

Autor (vložil): Medvídek@..

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ medvídek

15. 10. 2007 8:16

natálka

¤ pochopení

3. 10. 2007 13:46

Miri

¤ pro Medvídka@

30. 09. 2007 23:32

Bohumila

Číst komentáře