Jako malá jsem vyrostla na Foglarových knížkách a lov 13 bobříků vyplňoval značnou část mého dětství. Bobříka odvahy jsem lovila při různých příležitostech vícekrát. Nejvíc jsem se ale vyděsila onehdá...

Když mi bylo asi 13 let, přestěhovali jsme se s našima do chalupy v malé vesničce. Zdejší hřbitov je vzdálen asi 2 kilometry a vede k němu cesta mezi poli. Když se u nás sešli kamarádi na mejdan, občas jsme o sobotní půlnoci vyrazili (v počtu maximálně 3 lidi) ke hřbitovu. Čistě ze sportu. Kromě sovy, která se ubytovala ve věži kostela se tam ani o půlnoci nebylo moc čeho bát, ale...
Jednou jsme se tam šly takhle projít s kámoškou Bárou. Zrovna byla jasná noc, ale svítily jen hvězdy, měsíc ne. Takže docela tma. Cestou mezi poli jsme ještě měly plné pusy humoru, ale jak jsme se blížily k lesu, s prvními stromy tma zhoustla a nám přestávalo být do smíchu. Na kraji lesa se Bára zastavila a prohlásila, že dál nejde, že se hodně bojí. Překvapilo mě to, nešly jsme tam spolu takhle poprvé. Moje argumenty, že je srab, nezabíraly. Tak jsem prohlásila, že jdu sama a vykročila jsem. Představa, že ji nechám samotnou nebo že se mi něco stane ji ale asi děsila ještě víc. Váhavě se ke mě nakonec přidala...
Lesem je to ke hřbitovu jen pár kroků. Je to starý hřbitov, už od středověku místo posledního odpočinku zesnulých z místních vesniček. Z malého lesíka na kopci na dálku vykukuje věžička gotického kostelíka. Kolem travnatý plácek zaplněný kamennými křížky obehnaný kamenou zídkou, jakých je v okolní krajině k nalezení vícero. Vysoké staré stromy dodávají místu ponuré vzezření. Vchod střeží veliká železná vrata, od kterých se zrtatil zámek už někdy hooodně dávno...
Napřed jsme šeptaly, pak už nemluvily vůbec. I mě se zmocnila zvláštní úzkost. Ale otočit se teď, to už by mi hrdost nedovolila. Pomalu jsme se blížily k bráně. Už jsme byla těsně u ní.
Buch buch buch buch buch!!!!!
Ztuhly jsme jako přimrazené. Ostré hlasité kovové bouchání, jakoby někdo kusem kolejnice mlátil na železná vrata. Vypískly jsme hrůzou a daly se do běhu. Zastavily jsme se až na půli cesty do vsi. Tohle se nám nikdy předtím ani potom nestalo!
Dodnes si lámu hlavu kdo a nebo co to způsobilo. Má víra v nadpřirozeno mi dodává více stachu než jistoty. Copak se mrtvé duše vzbouřily, že rušíme jejich spánek a pokusily se nás zahnat?

Žádný případný vtipálek o naší cestě nevěděl (bylo to sponntánní okamžité rozhodnutí), aby nás předběhl a vystrašil. Dodnes mi to vrtá hlavou...

Vydáno: 7. 7. 2007

Přečetlo: 3470 čtenářů

Autor (vložil): Hela

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Duchové

14. 08. 2009 14:39

Andre

¤ moj nazor

18. 07. 2007 20:00

Simuel

¤ Hezký popis

11. 07. 2007 23:14

sipek

¤ Souhlasím

8. 07. 2007 19:19

Tereza K.

¤ bob?ík odvahy

8. 07. 2007 1:38

Jino

¤ Bobřík odvahy

7. 07. 2007 15:11

Lenka2

Číst komentáře