Musím začít tím, že jsem jednou z mála lidí ve svém okolí, které už umřelo hodně příbuzných. A hlavně mi umřel i můj taťka, nejmilovanější člověk mého života. Bylo mi jen deset a já tím ztratila tu možnost prožít si dětství.

Můj příběh se odehrál, když mi bylo dvacet let. Zrovna jsem dokončila školu. Maminka pochází ze Slovenska a v tu dobu odjela na návštěvu za příbuznými a já zůstala doma sama. Starší sestry už bydlely jinde a v celém velkém bytě jsem byla jen já. Pamatuji se, že byl pátek a blížily se Dušičky.
S kamarádkou jsem šla do města a koupila jsem takovej ten tradiční věneček ze slaměnek a svíčku, abych ho mohla zanést na hřbitov.
Protože jsem se ve svém pokoji trochu bála (byl u balkonu a ještě v přízemí), tak jsem šla spát do mamči ložnice. Přesně tam jsem uložila i to všechno, co jsem koupila.
V tu dobu už bývá chladno, tak jsem zavřela ventilačku. Vždy ji zavírám na takovou tu páčku. A pak jsem usnula.
Ležela jsem na pravém boku, zády ke kraji postele. A vzbudilo mě to, že mě někdo drží a snaží se mě shodit z postele. Vím, že jsem se snažila ze všech sil, abych mě ten někdo neobrátil a já nespadla dolů. Myslela jsem jen na to, že jsem tady sama, že to musí být snad nějakej zloděj nebo tak.
Venku, kousek od oken svítila lampa, takže v pokoji bylo docela světlo, ale padalo hlavně na protější zeď. Co si nejvíc uvědomuju byl ten šílenej strach, to, jak jsem chtěla utéct, ale nešlo to, ani jsem nemohla křičet, jen se bránila tomu někomu (něčemu), aby mě to neshodilo. Vím, že jsem začala brečet a chtěla říct, ať mě nechá, ale nešlo to.
V tu chvíli jsem se podívala na tu protější zeď. Na ní se odrážel stín muže, který měl na hlavě něco jako kovbojský klobouk. Nevím proč mě to uklidnilo, ale jen jsem na ten stín koukala. On mi pak řekl: "jsem pořád s tebou". V tu chvíli to všechno ustalo. I tlak i stín zmizel.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a bála se pohnout, ale když jsem to udělala, byla v pokoji hrozná zima a okno, které jsem zavírala, se otevřelo. Vím, že jsem pak nemohla spát a strašně jsem se tam bála. A v tom bytě jsem se bála ještě dlouho potom. Taky vím, že to nemohl být nikdo z lidí, které jsem měla ráda a kteří už nešili. Nikdo z nich takový klobouk nenosil. Jen vím, že to byl muž.
Dlouho mě provázela ta slova. Nevěděla jsem, jak je mám brát. Jestli to náhodou není nějaká výhružka.
Po čase jsem na to zapomněla, nebo se možná snažila přesvědčit, že se to nestalo. Jenže pak přišla další rána. Můj nejmilovanější bratranec měl rakovinu. Byl jako můj bratr. Byl pro mě moc důležitý a já byla ta, co ho vozila na vyšetření a všechno to s ním prožívala už od první chvíle.
Byl říjen a doktoři jeho ženě v mé přítomnosti řekli, že už přijde konec. Každý den jsem za ním chodila do nemocnice a lhala mu, že se z toho dostane a pak, když jsem přišla domů, jsem jen brečela.
A v tu chvíli, kdy já byla úplně na dně z té bezmoci, jsem dostala odpovědi. Přišla jsem domů a brečela, byla jsem tam sama, tak jsem si zapla nahlas hudbu a schoulila se do křesla. V tom jsem to ucítila, někdo mě pohladil po vlasech a pak po ruce. Otřela jsem si oči, ale nikdo tam nebyl. Jen ta zima a mrazení. Věděla jsem, že je to ten někdo, kdo řekl, že je pořád se mnou. Od té doby kdykoliv je mi smutno, tak vím, že je tam se mnou. Dala jsem mu jméno Honzík. Taky nevím proč, prostě jsem věděla, že je to jeho jméno. On je dotyk mého minulého života. Jak to vím? To vám nevysvětlím. Jen vím, že zemřel krátce po tom, co jsme se vzali.
Vypadá to takhle napsaný šíleně, já vím, ale je to tak.
Ale já už dnes vím, že to nebyla výhružka, ale příslib. Že se nemusím bát, že on mě neopustí, že on čeká.

Stalo se mi toho hodně. Vždy jsem věřila, že něco mezi nebem a zemí existuje. A dokonce jsem chtěla ducha potkat. Dnes vím, že ze setkání s duchem pramení velká hrůza a že bych žádného dalšího potkat nechtěla, protože Honzíka vlastně znám. Ale jsem dost vnímavá na tyhle vibrace. Teď mám malého syna. Pochopila jsem, že děti opravdu vidí, to co my ne. Už od chvíle, kdy uměl lidi pojmenovat takovým tím dětským-paní, pan, holka, dost často ukazoval někam do rohů nebo ke své postýlce a říkal, že někdo z nich tam stojí. Někdy dokonce brečel, protože ta holka ho třeba vzbudila. Ale myslím, že toho bylo napsáno už dost.
Svěřila jsem se, musela jsem. Vím, že sem chodí lidé, kteří věří. Já tohle musela říct právě jim.

Jestli jste tohle přečetli, tak vám moc děkuju, že jste mě vyslechli.

Vydáno: 29. 6. 2007

Přečetlo: 3492 čtenářů

Autor (vložil): Kačka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ majtinka

24. 03. 2008 12:07

majtinka

¤ ahoj

26. 08. 2007 11:03

Kačka

¤ V

25. 08. 2007 19:05

Honzík

¤ No samosebou,

11. 07. 2007 23:45

sipek

¤ věřím

30. 06. 2007 17:22

Jessie

¤ Dobrý příběh

29. 06. 2007 8:32

Jino

Číst komentáře