Někde jsem četla, že reikisté (lidé, kteří mohou léčit pomocí doteku jakýmsi zvláštním teplem, mezi které patřím i já) mají větší sklony k tomu věřit v Buddhismus. Nejsem sice stoprocentní buddhistka, ale v reinkarnaci věřím.

Ale teď k mému příběhu: Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla, ani své nejbližší kamarádce, která o mě ví mnohem víc než kdokoliv jiný. Vlastně jsem si to nikdy nepřiznala ani sama sobě. Řekla jsem si pokaždé, že je to jen výplod mé fantazie a možná že to tak je... Přesto vám o tom napíšu...

Začalo to zcela nevinně. Návštěvy papírnictví pro mě byly zcela neopakovatelným a úžasným zážitkem, z kterého jsem si odnesla další úlovek do mé sbírky samolepek. Jednou jsme takhle šly s mamkou do papírnictví jednou takovou „fregventovaněj?í" cestou a já, jelikož mám sklony pokukovat kde se co děje, jsem se najednou podívala na stavbu. Měli tam bořit jeden starý dům a byl tam takový ten jeřáb. Při pohledu na něj se mi zatočila hlava. Vybavila jsem si pád z výšky a pak velkou ránu o betonový chodník. Něco takového se ani nedá správně popsat, natož abych se na to podívala někde v televizi, takže jsem se až podivila, kde se ve mně ta myšlenka vzala. Ale pokračovalo to dál...
Jednoho dne jsem zalévala květiny a když jsem do konve právě doplňovala vodu, zmocnil se mě hrozný pocit viny a úzkosti. V uších mi zazněl ženský hlas: „Ty mě nemiluješ!! Pořád jsi jen v práci!! Vůbec se o mě nestaráš!! Je ti fuk, jak já se cítím!!" Před očima se mi objevila nádherná žena. Měla havraní vlasy po ramena a křičela na mě. Snažila jsem se ji zastavit, ale ona za sebou jen třískla dveřmi. A ač se to zdá neuvěřitelné, pokračovalo to dál...
Jednou jsem takhle vyhrabávala sešity ze skříně ven a přitom vypadlo pár knih (typické)! Sesbírala jsem je a všimla si jedné, co tam ležela pod nimi. Jmenovala se: „štěstí přijde v neděli". Otevřela jsem ji a začala jsem ji zvědavě číst. Najednou se mi před očima zjevil obrázek, ve kterém čtu tuto knížku malé holčičce (viděla jsem ho z mého pohledu, takže jsem neviděla, jak vypadám).
Bylo to sice jen pár setin vteřiny, ale dohnaly mě k tomu zeptat se kyvadýlka na víc. Kyvadýlko chvilku váhalo, ale pak mi postupně potvrdilo vše, co se mi „zdálo" a navrch jsem od něj vyzvěděla jméno mé přítelkyně z minulého života (Petra) a to, že jsem byla muž a pracovala jsem na stavbě. Připadalo mi, že mu zabírá hodně energie něco zjistit a tak jsem to už nechala být. Podle něj jsem tedy byla muž pracující na stavbě. Měla jsem se svou přítelkyní Petrou dceru, ale nebyli jsme spolu manželé. Často jsme se hádali a Petra jednoho dne prostě třískla dveřmi. A jak nad tím tak přemýšlím, možná ten pád nebyla nehoda...

No, jaké máte zkušenosti vy? Nebo, co si o tom vlastně myslíte?

Vydáno: 6. 6. 2007

Přečetlo: 6568 čtenářů

Autor (vložil): Anička

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...