Četla jsem tady příběh, který byl napsán už loni. Jmenuje se "pláč" a chci dodat, že se mi to stalo před šesti lety. Hrozně to uběhlo, ale pořád to mám živě v paměti.

Svou babičku jsem neviděla asi rok v té době. Bylo mi krátce šestnáct, vlastně teprve dva týdny. Babička byla tehdy už v domově důchodců, protože její věk skoro dosáhl devadesátky a po úrazu jen stěží chodila. Naši mi vždycky jen řekli, že babička vypadá hrozně a nikoho už nepoznává. Ale pořád se držela. Byla taková proto, že musela být v domově. Bohužel tam musela, protože jsme si ji nemohli vzít do bytu a bydleli jsme daleko.
Patnáctý den po narozeninách jsem měla divný pocit. Taťka taky chodil jak bez duše. Najednou zazvonil telefon (přesně pět minut po dvanácté v poledne). Sklátila jsem se na roh pohovky a začala hrozně brečet. Věděla jsem, že babička umřela. Řekla jsem to i nahlas. Než taťka zvednul telefon, podíval se na mě sklíčeně. Asi to taky tušil.
Babička byla hodně tvrdá a i ve stáří byla pořád čilá a zdravá. Ještě nějaký ten rok před smrtí jezdila na kole. Vůbec jsem nemyslela na to, že by měla umřít. Takže nechápu, proč jsem se najednou rozbrečela.
Taťka mi pak řekl, že umřela přesně ve dvanáct s úsměvem na rtech. A pak dodal, že se mu zdálo, že na něj mávala a byla mladá a krásná. Ale pak viděl urnu. Možná proto to tušil.

Nevím ale, proč jsem to věděla ještě před tím telefonátem. Právě na to se mě ptal a nedokázala jsem mu odpovědět.

Vydáno: 25. 5. 2007

Přečetlo: 2529 čtenářů

Autor (vložil): Julie

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ babička

2. 06. 2007 22:27

Darina

Číst komentáře