Stalo se mi to celkem nedávno (bylo mi 18let). Jednou jsem ze srandy řekl mamce, aby mi dala když tak nějaký signál, až umře, abych věděl, jestli po smrti něco je :) Oba jsme se zasmáli a ona řekla, že jo.. No a netrvalo to dlouho a na druhý den se mi zdál sen...

Začínalo to tak, že já, má sestra, otec a bratr se procházíme po nějaké budově, příliš jako nemocnice mi to nepřipadalo, ale budiž. Po nějaké chvíli za námi došel člověk se šátkem přes ústa a ukázal nám fotografii a zeptal se, jestli to není někdo z našich známých. Podíval jsem se na ni a viděl rozkuchaného člověka se střevama mimo tělo a řekl jsem, že je to naše mamka... Tak chladně odpověděl, že je prostě mrtvá. Všichni jsme začali brečet a já si po chvíli řekl, tak co, je mrtvá, každého to čeká, nemůžeme pořád brečet. Najednou jsme se všichni začali usmívat a bylo vše v pořádku.
Ani nevím jak, ale dostali jsme se nějak ven a procházeli se spolu. Šli jsme rovnou, dlouhou ulicí, kde byly stromy a pár rodinných domů, naprostý klid a ticho.
Najednou jsem si uvědomil a vzpomněl na to, co mi slíbila, přestal jsem vnímat všechny ostatní a zastavil se. Koukal jsem kolem sebe, díval se na stromy, jestli se něco nebude dít, jestli nějaký nespadne, nebo se neohne, prostě jsem čekal na signál. Ale bohužel!! NIC se nedělo a ostatní zřejmě pokračovali dál a nebo na mě zírali, to už přesně nevím. V tu chvíli jsem se kolem sebe nevěřícně rozhlížel a říkal si, slyšíš mě? Jsi tam někde a nebo vážně NIC není... pořád nic! Trvalo to asi tak + - minutu až dvě, než mě prostě došlo, že nic není a v TU CHVÍLI - zklamání, když jsem si PŘIPUSTIL a už VĚŘIL, že OPRAVDU NIC NENÍ a chtěl pokračovat ve snu dál, tak najednou ŠÍLENÝ NÁVAL ENERGIE, naprosto nepopsatelný, který zažívám poslední dobou častěji (popisu dál), mě začal jakoby vcucávat ze shora, jakoby vysavač. Najednou BUM, viděl jsem záškub ruky nebo nohy (prostě končetiny) a vytrhlo mě to nepředstavitelnou rychlostí nahoru. Jen jsem pozoroval, jak se všechno vzdaluje, otec, sestra atd...
Všechno se zmenšovalo tak rychle, že za pár vteřin jsem viděl jakousi planetu (možná země, to není důležité) na které jsem se nacházel. Najendou BUM a objevil jsem se ve své hlavě, když jsem zrovna letěl tělem do posedu. Brečel jsem, slzy mi tekly, ani jsem nevěděl přesně proč, ty šílené pocity návalu energie, míšené se vším možným dohromady, stále ze snu přetrvávaly i ve bdělém stavu, celý se chvěl a srdce mi bilo, že mě málem vyskočilo z těla!
Mohlo být tak 2-3 hodiny ráno a uvědomil jsem si, že matka je mrtvá, tak jsem litoval, že jsem ji neřekl nikdy, jak moc ji mám rád a zmocňovaly se mě stavy beznaděje a smutku. Tyto nepospatelné a šílené stavy trvaly asi tak 3-5minut, docela dlouho, než jsem se uklidnil a uspořádal myšlenky, co se všechno stalo a že je každý vlastně v pořádku, že to byl jen sen. Najednou jsem si řekl, že to byl pro mě DOSTATEČNÝ signál, ve snu jsem čekal na něco nepatrného a ve chvíli připuštění, že není nic, tohle jsem opravdu nečekal a od teď to prostě VÍM! Sny beru jako své podvědomí a vím, že cokoliv ve dne zažiju, tak se to jakýmsi způsobem promítá ve snech a tudíž to je pro mě nejcennější informace, když si prakticky sám odpovím, mé podvědomí. Už to není něco, čemu buď uvěříš a nebo ne, tohle jsem prostě HNED VĚDĚL. Kdo nezažije, nepochopí!

Další sen se týká těch pocitů, když mě to začne vtahovat někam a já nemůžu nic dělat. Jednoho dne jsem usnul a hned jsem začal snít, aspoň mě to tak připadalo. Zavřel jsem oči a najednou se ve snu procházel před mým domem a podíval se na nebe. Viděl jsem hvězdy a úplněk. Najednou se podívám blíže a vidím jakousi siluetu půlměsíce. Vidím vznášející se základnu a vzápětí vidím UFO (podle mě nemá naprosto nic společného s mým přemisťováním někam jinam), které ale nepřistává, ale nepřirozeně se řítí a padá k zemi. Podívám se před sebe a začnu utíkat. V TU CHVÍLI, když chci utéct se mě opět začnou zmocňovat pocity a návaly energie naprosto totožné ze snu před dávnější dobou. Pocity byly stejné, ale vcucávání někam nebylo tak razantní, ale pomalé. Byl jsem metr, pak dva nad zemí a házel rukama, nohama, nechtěl jsem tam! Hrozný pocit beznaděje, když se vás zmocňují nepopsatelné prožitky s pocitem, že chcete uniknout a přitom VÍTE, že to nejde, hrůza.
V těch 2metrech jakoby najednou mě to pustilo a já spadl na zem. Nechápal jsem, ale běžel jsem pryč. Jakoby mě to schválně pustilo! Najednou při běhu pryč, když jsem byl kousek před svým domem, jsem se začal probouzet ve svém těle. Probíral se a otevíral oči.. co jsem neviděl! Můj pokoj krásně zářil bílým světlem a viděl něco, co me naprosto oslnilo. Když jsem se chtěl podívat přímo na tu věc, která svítila, tak jsem beznadějně začal zavírat oči a padat do hlubokého spánku!
Pak si pamatuju až sen těsně před probuzením, který nebyl tolik důležitý. Jakoby se sen pro mě prolínal s realitou a při probouzení viděl něco, co jsem zažil ve snu.
Nevím proč, ale myslím si, že s mým přemisťováním někam souvisí právě to bílé světlo. Podle mě je to něco, co nemůžu za bdělého stavu vidět, ale je stále se mnou, jakoby část mého já. Občas se mi totiž stává, že mám pocity, že komunikuji jakoby sám se sebou, s něčím, co je ve mě, ale není to přímo mnou, nechápu to. NEVÍM, co to je, ale toto se mi prostě stalo!

Jsem VELICE vděčný za tyto mimosmyslové zážitky, které mě obohacují a kdekdo by mi je mohl závidět. Říkám, kdo nezažije, nepochopí. A velice často i neuvěří. Já to VÍM (nyní je mi 19let a podivuhodným zážitkům podléhám stále častěji!)

Vydáno: 18. 5. 2007

Přečetlo: 2384 čtenářů

Autor (vložil): Lukáš

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Dotaz

21. 02. 2008 23:37

Anup

Číst komentáře