Život mi uchystal řadu zvláštních setkání, o jednom z nich vám chci vyprávět, tenhle člověk skutečně existuje, jakkoliv se vám to může zdát zvláštní, ale sami jistě pochopíte, proč tu nechci uvádět jeho skutečné jméno. Říkejme mu v našem příběhu třeba Alan.
Když jsem Alana viděl poprvé, vypadal řekněme, dost unaveně. Hned jsem poznal, že byl včera někde flámovat a že se flámování věnuje ne-li pravidelně, pak určitě často. Náš hovor byl zpočátku dost obyčejný, opatrný, po nějaké chvíli a taky díky alkoholu se ale téma našeho hovoru stočilo někam docela jinam. Zdálo se mi, že Alan nemá sebemenší zábrany hovořit o svých mimořádných schopnostech a vizích, jako by to byla kdovíjaká všední věc. Tedy alespoň přede mnou toho srpnového večera žádné zábrany rozhodně neměl.
Zcela otevřeně musím říci, že jsem v některých okamžicích pochyboval o jeho duševní rovnováze, protože ten člověk dával do souvislosti tak neuvěřitelné věci, že můj rozum zůstával daleko pozadu za smyslem jeho slov. Chrlil na mě mystéria a vize s budhistickým, křestanským, islámským, kabalistickým pozadím propojena často v takových souvislostech, že jsem jednou těžko skrýval údiv, jindy zas úsměšný škleb. Někdy to zdánlivě nemělo ani hlavu, ani patu, v zápětí mne ale naprosto překvapil, nějakou zcela detailní informaci, která zdánlivou pošetilost jeho slov úplně smetla. Nejsem ale člověk povrchních závěrů, a než si o někom začnu něco myslet, nejen, že si ho vyslechnu, ale naslouchám hlavně svému šestému smyslu. Vím, jak působím na lidi, mluvím většinou o obyčejných věcech a mystických témat se nedotýkám, ale protože všemi póry své duše i těla mysticky dýchám a žiji, vychází z mé osoby jakási duchovní energie, která mne obklopuje, na kterou jsou lidé stejného ladění velmi citliví a reagují na ni pro mne často nečekanou otevřeností. Jsem si jist, ze Alan je jeden z nich, pochopil velmi dobře, že prostor mé mysli je otevřený a připravený přijmout cokoliv, co do něj vyšle. Ani jeden z nás však nemohl tušit, k čemu naše setkání povede, co je pro nás oba připraveno v řádu Prozřetelnosti.
Ten večer jsme se už nerozešli a protože bylo už dost pozdě, nabídl mi Alan, abych u něj zůstal přes noc, bydlel doslova za rohem. Nechtělo se mi trmácet se nocí zpátky domů, tak jsem jeho nabídku přijal. Usnul jsem téměř okamžitě a spal bych bezesným spánkem až do rána, nebýt zvláštního pocitu. Zdálo se mi, že mě cosi skenuje, že v různých částech mého těla se vyskytuje cosi, co tam běžně není. Otevřel jsem oči. Alan, který předtím vypadal dost unaveně, stál úplně svěží nade mnou a s úsměvem ve výši dlaně přejížděl rukama nad mým hrudníkem a břichem. Zcela zřetelně jsem viděl, že jeho ruce září a mezi jeho dlaněmi a mým tělem existuje nějaké silové pole projevující se modravým zářením. Alan zcela přesně diagnostikoval mé chronické astma a označil bod, kde v mém pránickém kanálu leží cosi jako drobný uzlík, který brání mé vnitřní síle, aby stoupala volně vzhůru. Řekl, že jeho příčina se nachází v mém otci, pod jehož nepříznivým vlivem se nacházím. Řekl, že otec nesmí být ten vzor, který mám následovat. Nemohl jsem na to nic říct. Všechno to byla pravda. Vedl jsem vyčerpávající, v těch dnech krutý boj se svou vlastní rodinou.
Několik dní po této události jsem služebně odjel do zahraničí, když jsem se za tři týdny vrátil, moje první cesta vedla k Alanovi. Ten večer přišel na návštěvu jeden Alanův přítel. Opět jsme trochu povídali, ale s ohledem na Alanova přítele jsme vynechali některá témata, která se mezi tím mezi námi stala samozřejmostí. Večírek nám zpříjemňovala hudba, vonné tyčinky, svíčky a bylinkový čaj. Alan založil do přehrávače velkou mantru přednášenou Dalajlamou. Alan a já jsme začali po chvíli meditovat a provádět některé jogínské praktiky. Alanův přítel vše trochu pobaveně sledoval, musel nás mít za dva blázny.
Věnoval jsem se právě pránickému dýchání, zavřel jsem oči a věnoval veškerou pozornost pouze pohybu vzduchu v mém těle. Měl jsem přitom zavřené oči, ale mou vnitřní koncentraci narušilo něco, co lze popsat jako silné magnetické pole přicházející zleva. Otevřel jsem oči. Alan seděl nalevo ode mne a prováděl velmi synchronizovaný pohyb rukama a tělem. Zřetelně jsem mohl spatřit velký zářící sloup, který takto kolem sebe vytvořil. Rád bych se s vámi rozdělil o mnohé detaily, ale prostě to nejde, neexistují pro to slova v naší lidské řeči, proto se omezím jen na zevrubný popis.
Zlatý sloup kolem Alana vytvořil cosi jako obal, ve které jsem Alana spatřil v mnoha úhlech. Běžně pozorujeme bytost před námi jen v jednom úhlu pohledu, já jsem však viděl Alana ze všech úhlů. Velice omládl, měl jsem dojem, že pozoruji proces vývoje v obráceném pořadí. Záře kolem něj byla velmi kompaktní a já si všiml, že stále mládne, že se proměňuje v dítě. Bylo to zvláštní. Byl to on a nebyl to on. Byl tam v mnoha svých životních podobách, z nichž nejvýraznější byly dvě. Jeho současná a jeho dětská podoba, ta byla navíc silně koncentrovaná do sebe, přesto že jsem cítil, že jsou obě podoby spojeny, stály v jistém smyslu mimo sebe. Muselo dojít k sloučení. V oblasti Alanovy páteře se otevřel další zvláštní zářící pruh, kterým Alan dítě chtěl vstoupit do Alana muže. Nyní jsem zřetelně viděl energii Alanových orgánů, viděl jsem plíce, srdce, ledviny, střeva, krevní oběh. Vše bylo zcela duchovní podstaty a přitom tolik fyzické. Nikdy jsem takto lidské tělo nespatřil. Dítě a záření se začali slučovat a pronikat do Alanova těla. Náhle Alan hluboce vydechl. Rychle odtrhl ruce od sebe a vyhrkl: To nevydržím... V tu chvíli se mu vize zcela rozplynula. Jen místnost byla plna hlubokého AUM, pronášeného mohutným hlasem Dalajlamy.
Na tomto místě musím uvést, že ačkoliv Alan dovedl hodně vyprávět o tajemstvích svého života, byl sám překvapen průběhem našich setkání. Začalo se totiž dít něco, před čím jsme my oba zůstávali užasle stát. Rozhodl se Bůh snad, že nám dá lekci své milosti? Dodnes nevím, spíš tuším...
To páteční odpoledne jsme se s Alanem sešli v parku poblíž Alanova bytu. Scházeli se tam na lavičkách studenti a mladí lidé, pili víno a bavili se před tím, než vyrazili do nějakého baru ve městě. Alan mi řekl, ze je celý týden zavřený doma a že by se rád šel podívat na západ slunce k řece. Naše cesta, ale toho večera skončila v tom parku. Narazili jsme na skupinu, která cvičila Feng-Suej. Alan s nimi začal polemizovat a mě to přišlo zábavné poslouchat všechny ty řeči. Skupinka se po chvíli rozešla. My jsme s Alanem zůstali a chvíli diskutovali. Alan chtěl kouřit, ale ani jeden z nás neměl oheň, proto jsme zašli k poblíž sedící skupince mladých, popíjejících z plastikové láhve víno. Netrvalo dlouho a rozvinul se hovor. Alan byl v náladě a možná se chtěl trochu předvádět a vzal si jednu dívku stranou, aby ji diagnostikoval. Stáli od nás asi dvacet metrů. Seděl jsem v kroužku mezi několika dívkami a chlapci a náhle jsem pocítil zvláštní, ne však neznámý pocit. Hlasy kolem mě se začaly míchat jako v hrnci, zdálo se mi, že krev v mém těle přestala proudit, ačkoli mě srdce právě začalo bít jako blázen. Během okamžiku jsem přestal být svým pánem. Lidé kolem mne se bavili. Opět jsem zřetelně rozeznával jejich hovor, ačkoliv jsem předtím moc nemluvil, v téhle chvíli jsem věděl, že jsem povinen mluvit. Začal jsem detailně popisovat průběh diagnózy, kterou Alan prováděl dívce za mými zády. Interpretoval jsem doslovně každé jejich slovo dříve, než bylo vysloveno. Alan se pak i s dívkou vrátili k nám, dívka plakala a řekla vše, co jsem předtím říkal já. V tu chvíli nastala v kroužku mladých panika. Kdo jste vy dva? Vykřikla jedna dívka, vy jste čarodějové! Jděte pryč... Řekl jsem ji v transu, že má mlčet, protože nemluví za sebe, ale za démona, který ji zbavuje mysli. Alan se ji dotkl a řekl, že je to pravda. Její přítel přiznal, že trpí epilepsií. Alan se dívky dotkl a viděl jsem, jak v dotyku proudí černá hmota. Alan pak odhodil „tu věc“ kamsi do lesa. Jedna dívka pak přišla za mnou a řekla, že se chce na něco zeptat. Dotkl jsem se jí a uviděl její matku. Křičela na mě, sprostě mi nadávala. Řekl jsem dívce, že se chce zeptat na svou matku...
Nevím, kolika lidem jsem té noci věštil, nevím, kolika lidem Alan pomohl. Vzpomínám si na mnohé, na tisíce světů podob a duchů, které jsem zahlédl v lidských duších. Nevíme, jak jsme se dostali domů. Tvrdě jsme spali a druhý den jen opatrně mluvili o tom, co se stalo. Nechápali jsme to a nechápeme to dodnes.

Tohle je ale jen zlomek toho, co nám naše přátelství přineslo...

Vydáno: 27. 11. 2005

Přečetlo: 2162 čtenářů

Autor (vložil): David

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...