Na začátku letošních prázdnin zemřel po dlouhé nemoci bratr mé babičky. Dva měsíce ležel doma ve své posteli, odmítajíc jakoukoli lékařskou pomoc. Navíc zakázal své ženě, aby o jeho stavu s kýmkoli mluvila... A tak babička žila v představě, že je s jejím bratrem všechno v pořádku. O to větší šok to byl, když se o tom náhodou dozvěděla. Díky ní a dědečkovi se přeci jen nakonec nechal odvést do nemocnice. Jeho stav byl však natolik vážný, že jsme se obávali nejhoršího.
Na prázdniny jsem k nim přijela jako každý rok, nicméně necítila jsem se dobře, nevěděla jsem, jak se mám v této situaci k babičce chovat.
Jednou, když přišel dědeček z práce, rozčileně nám vypravoval, že byl o svačině na hřbitově pozdravit Omu a Opu (rodiče mé babičky - byli Němci), zapálit jim svíčku a že už zase ležel na obrubě hrobečku ten bílý oblázek.
Nechápala jsem a tak mi babička začala vyprávět, jak vždy, když přijdou na hřbitov, leží na kamenném lemování hrobu kamínek, který jednou pokapala omylem červeným voskem ze svíčky... (Podotýkám, že kámen byl natolik težký, že vítr to způsobit nemohl).
Podle toho vždy poznají, že se jedná o ten samý. Nejprve ho dávali navrch pokapanou stranou dolů, pak už ho ale rozčílený dědeček zahrabával dospod. Při každé další návštěvě je ale kámen zpět na lemování.
„Pojď, vezmeme Oskara, půjdeme na procházku a zastavíme se na Friedhof (hřbitov), než Schválně, jestli tam zase bude...“ řekla mi najednou babička. Neskutečně mě to tam lákalo, byla jsem zvědavá.
Když jsme dorazili na místo, kamínek ležel opravdu tam, jak mi babička vyprávěla. „Co si myslíš, že to znamená?,“ zeptala jsem se a mráz mi běhal po zádech... „Nevím..., myslím si, že nám chtějí říct, že dělají strejdovi Ádovi místo...“
Jímala mě hrůza při představě, že má kámen symbolizovat vyhrabávání hrobu pro strýce, který ležel v nemocnici...
Asi za dva dny zazvonil telefon. Volala babiččina neteř (dcera prastrýce), že táta k ránu umřel.
Hned nato jsem odjela domů. Babička nechtěla, abych se tím ještě já jakkoli stresovala. Když jsem jí pár dní po pohřbu volala, ptala jsem se na kamínek.
Po uložení urny do země vše ustalo a dodnes je klid...

Vydáno: 26. 11. 2005

Přečetlo: 2569 čtenářů

Autor (vložil): Dáša

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...