Opět je sobota večer. Venku tma a déšt. No prostě nuda. Tak jsem sedla k počítači a četla si na vašich stránkách, které mně velice zajímají a jsou dobře udělány. A proto jsem se rozhodla, že Vám napíšu příběh, který se mi opravdu stal a byla jsem z toho dlouho špatná.

Moje tchýně žila od nás asi 200km. Jednou za čas jsme za ní jezdili na návštěvu. Tak to trvalo řadu let. Až poslední roky na ní bylo znát, jak ji ubyvá sil a všechno bolí, i když to nikdy nepřiznala. A hlavně o tom nechtěla moc mluvit. Ona byla hodně skromný člověk a neměla ráda, když si někdo dělal starosti s jejími problémy. Řekla bych, že ji to bylo asi dost nepříjemné. Nerada se obírala svoji osobou. Můj manžel ji radil, at jde k lékaři, ale jako když nás neposlouchá. Tak to šlo pár posledních let na našich návštěvách.
Naposled, kdy jsme ji viděli živou, bylo to koncem září. Návštěva probíhala jako jindy. Potom na večer najednou přivedla řeč na to, že až umře, že nechce být pohřbena na hřbitově v nějakém společném hrobě. Ale že ji máme rozptýlit. Nepřála si dělat žádný pohřeb ani nějaké vzpomínání. Přála si odejít z tohoto světa zcela sama a bez jakýchkoli okázalostí. Tak jsme ji to s manželem slíbili.
Manžel šel se synem spát a my jsme zůstali spolu v kuchyni a ještě si spolu povídali a ona tak nějak hodnotila svůj život. Co udělala špatně a komu ublížila. Nikdy před tím jsem ji takhle neslyšela mluvit, aby přiznávala svoji vinu. Ona nebyla zlý člověk, ale život je dlouhý a nějaké ty prohřešky se u každého najdou. A ty její ji dost trápily. Ona po rozvodu nevychovala svoje děti a to ji dost tížilo. A nedalo ji to asi ani spát. Nedokázala to přiznat svému synovi a tak to řekla mně. Asi byla přesvědčená, že mu o tom povím. Byla to taková nějaká omluva a prosba o odpuštění, aspoň mně to tak přišlo. Bylo mi divné, že se o tom spolu bavíme, ale to bylo to poslední, co jsme spolu takto mezi čtyřmi očima mluvily. Byla jsem z toho celá špatná.
Když jsme vraceli domů, vyprávěla jsem to manželovi v autě. Dost se tomu divil, ale to jsme oba nevěděli, že už ji živou neuvidíme.
Asi po měsíci jsem měla v noci sen, že jsem se svoji tchýni na nákupu, ale najednou to byl hřbitov. Jdeme spolu po tom hřbitově, který jsem vůbec neznala. Šli jsme spolu mezi hrobama a ona se na mně dívá a těma svýma očima mně snad znova prosila, abychom ji na hřbitov nedávali. Byl to veliký hřbitov, okolo zdi byly hrobky a všude květiny a bylo tam hodně lidí. Já vím, že to tak vypadá na hřbitovech, ale to bylo takové jiné.
Ráno jsem se vzbudila a říkám manželovi, že by měl zavolat mamce, že se mně o ní zdál sen a tak jsem mu ho vyprávěla. On že tam během dne zavolá, ale telefon nikdo nebral a během dne na to zapoměl a já také. Byla to sobota, udělali jsme, co jsme potřebovali. V neděli to samé a večer zvonil telefon, manžel ho vzal a oznamovali mu, že našli jeho matku mrtvou doma, ležela tam asi dva dny, než na ní přišli. Přesně to odpovídalo na tu noc, kdy za mnou přišla.
Druhý den ráno jsme jeli zajistit vše potřebné okolo pohřbu. Nejdříve jsme museli zjistit, kde to vůbec je. Upozorňuji, já ani můj manžel nepocházíme z toho města. Pohřební služba byla u hřbitova a když jsem vystoupila z auta, tak jsem poznala, že jsem tady už byla v tom snu. A zapomněla jsem napsat, že to bylo před dušičkama a na hřbitově bylo hodně lidí, jako v tom snu. Když jsem si to uvědomila, tak se mně udělalo dost špatně.
A pak, že nejsou duchové... Její duše mně přišla říct, jestli jsme nezapoměli, co jsme ji slíbili. Dle jejího přání jsme ji nechali spálit a poté jsme ji rozptýlili v místech, které měla ráda. Nevím proč zrovna mně, ale je to tak a je to naprostá pravda.

Od té doby můj manžel nebere mé sny na lehkou váhu.

Vydáno: 23. 10. 2006

Přečetlo: 1968 čtenářů

Autor (vložil): Cilinka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ záblesky

28. 09. 2008 13:34

smoui

Číst komentáře