Moc se mně Vaše stránky líbí. Je tam dost zajímavých příběhů. Chci Vám také něco málo napsat.

Před 30 lety jsem se 4. září vdávala. Pozvala jsem svoji babičku na svatbu, ale ona nechtěla z nějakého rodinného a zdravotního důvodu jít, už sama nevím přesně proč. Jenom jedno vím, že se jí na tu svatbu chtělo. Ale z nějakého důvodu nešla.
Asi po měsíci musela do nemocnice na operaci a její zdravotní stav se už nezlepšil. Zemřela 13. prosince téhož roku.
Od té doby mne často ve snu navštěvovala. Nejdříve jsem ji jenom cítila a postupně jsem ji začala i vidět. Nejprve jenom černobílou mlhu a potom stín. Časem jsem ji viděla i barevně, ale to už moc předbíhám. Docela jsem měla ráda její přítomnost ve snech. Na dost věcí mě nějakým způsobem upozornila a já jsem věděla, že se nemá špatně. To jsem poznala podle toho, jak vypadala.
Vím, že to vypadá dost nevěrohodně, ale člověku, kterému se tam někde nevede a jeho duše nenalezne klidu a odpuštění, není v mém snu barevná, je šedá, malá a je na ní vidět, že se nemá dobře. Je na ní znát nějaké utrpení. Nevím, jak lépe to napsat. Ale to jsem odbočila od toho, co jsem Vám chtěla napsat.
Tak to šlo asi 3roky, pak jsem se přestěhovala asi o 100km dále. Sny přestaly, jako když utne. Narodil se mi syn a život šel dál.
Uběhla řádka let a jednou jsem seděla večer u syna v pokoji a vzpomněla jsem si, že je dnes 13. prosince a babička má 15. výročí od úmrtí, a tak začala synovi vyprávět o svoji babičce, jak jsem ji měla ráda. A o dětství, které jsem u ní strávila. Večer jsem šla spát a měla živý sen.

Zdálo se mi, že u dveří zvoní zvonek a nepřestává zvonit. Vstala jsem a šla otevřít, za dveřma nikdo nestál. Jenom tam bylo velké světlo a v tom světle se někdo strašně smál. A přitom mně něko říkal: hádej, kdo přišel na návštěvu, to neuhádneš a znova smích. Tak se uměla smát jenom moje babička. A to mě pořád ještě nenapadlo, že je to ona. Začalo mně to pomalu docházet, i v tom snu jsem si říkala: ale ona přece nežije! A začala mi vysvětlovat, že mně nemohla najít, že jsem se přestěhovala, ale že jsem ji dneska přitáhla zpátky, když jsem vyprávěla svému synovi o ní a ona ke mně našla cestu. V tom snu jsem měla strašnou radost, že ke mně přišla. Prošla celým bytem, chtěla vidět, jak žiju. Potom si sedla ke mně na postel, okolo ní byla zlatá záře a ona mně sdělila ne slovně, ale nějak telepaticky, že jsem ji svoji láskou přitáhla k sobě. Chtěla vědět, jestli jsem štastná. A jaký život žiju. A že se zase příjde na mně někdy podívat...
Do dneška nevím, jestli to byl sen, nebo skutečnost. Ráno jsem se vzbudila, byla jsem celá spocená a opravdu strašně unavená, jako bych několik nocí nespala. Je to už hodně dlouho, co se mi zdál tento sen. Potom byly ještě další, ale tak silnou lásku jsem už nikdy z žádného ducha necítila.

To se mně opravdu stalo. Proto věřím na duchy. Nemohu si stoupnout do místa, kde si někdo vzal život, nebo se tam stalo nějaké neštěstí. Cítím tam tu duši. Je mně hrozně, nemohu dýchat a celá tak nějak ztuhnu a tělo mně mrazí a brní. Je to hrozný pocit.

Vydáno: 15. 10. 2006

Přečetlo: 1974 čtenářů

Autor (vložil): Cilinka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...