Vracel jsem se právě z nemocniční laboratoře, kam jsem pravidelně kolem druhé odpoledne odnášel vzorky krve k rozboru. Cestou jsem potkal sestru z ambulance a ta mi řekla, že máme příjem. Přidal jsem do kroku, protože jsem nechtěl, aby sestra Anna, která měla službu spolu se mnou, nemusela pacienta příjimat sama.
Přišel jsem právě včas. Na vozíčku seděla starší paní, trochu neupravená, ale od pohledu milá. Vystrašeně se na mě dívala. Přisedl jsem k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Neodpověděla, jen se dál na mě dívala očima plnýma obav.
Příjem pacientky trval skoro hodinu, byla nepohyblivá, na těle měla řadu proleženin a na nohách otevřené rány.
Pochopil jsem, že musím všechny zákroky dělat velmi opatrně. Když paní ležela na posteli, řekl jsem Anně, že se už postarám sám. Přijala to s povděkem a odešla na sesternu vyřídit potřebné doklady a zavolat lékaře.
Paní si mne prohlížela s nedůvěrou a obavami, zvlášt, když jsem jí z nohou začal sundávat zkrvavené obvazy. Začala naříkat. Pohladil jsem ji po vlasech a ujistil ji, že udělám všechno maximálně opatrně, abych ji způsobil co nejmenší bolest. Zdálo se mi, že se uklidnila. Okolní pacientky pozorovaly všechno s neskrývaným zájmem. Pochválili dokonce nahlas moji práci a tak jsem brzy začal s novou pacientkou hovořit.
Když jsem se zeptal, jestli by nechtěla trochu čaje a něco k jídlu, měl jsem už dveře otevřené a z profesionálního vztahu se stalo malé přátelství.
Služba pomalu ubíhala, měli jsme s Annou spoustu práce, ale stále jsem nedokázal při žádné práci zapomenout na tu novou pacientku. Strach jejich očí mi tančil před očima a nedokázal jsem ho ničím vypudit.
Večer jsem odešel z nemocnice a těšil na odpočinek, ten večer jsem usnul brzy...
Zdál se mi sen. Zvlaštní sen, živý sen. Byl jsem opět v nemocnici. Všude bylo hluboké ticho, světlo na chodbě svítilo zvláštním tlumeným, nazelenalým světlem. Prošel jsem dlouhou chodbou, uprostřed které visely hodiny, ukazovaly 03:00. Došel jsem až na konec chodby k posledním dveřím. Vstoupil jsem do nemocničního pokoje. Byly tam všechny pacientky stejně jako odpoledne. Jen hlavy postele u okna stály dva velké, zlacené svícny a na nich plály dvě vysoké svíce, před postelí stála skupina lidí a plakala. Žena na posteli byla ona pacientka, kterou jsem dnes odpoledne příjimal. Vypadala velmi spokojeně, dokonce zdravě a přívětivě se na mě usmívala. Prý se chtěla rozloučit a poděkovat, musí už odejít. Rozloučil jsem se a odešel z pokoje. U dveří jsem se ohlédl. Zvedla ruku a zamávala mi. Smála se přitom.
Ráno zazvonil budík, jako vždycky, když mám takový sen, byl jsem vnitřně neklidný. Cestou tramvají jsem ale na všechno zapomněl.
Moje překvapení bylo opravdu veliké, když jsem na stole staniční sestry našel složku pacientky, o níž se mi zdálo. Ta paní jde někam jinam?
Zeptal jsem se hloupě. Ne, zemřela... Odpověděla staniční sestra. Ve tři v noci, viď...?Odpověděl jsem.
Oči staniční sestry se do mě zabodly jako dva meče.

Vydáno: 22. 11. 2005

Přečetlo: 2472 čtenářů

Autor (vložil): David

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...