Vaše příběhy

Zdravím tě, Anno,
tvůj příspěvek chápu tak, že chceš vědět, jestli s takovými zážitky nejsi sama. Rozhodně nejsi. Odborníci vysvětlují deja-vu třeba jako vzpomínky z velmi raného dětství, jejichž záblesky v mozku zůstaly. Nebo hledají příčinu ve struktuře mozku.
Spisovatel a záhadolog Ludvík Souček v jedné knize napsal krásnou myšlenku: „Nebojme se říci − nevíme.“ A to se mi líbí nejvíc.
Sama mívám deja-vu od dětství. Tak jako u jiných záhad mě nejdřív zneklidňoval rozpor mezi vlastními zkušenostmi a materialistickým pohledem na svět, ve kterém jsem byla vychovaná. Pak přišlo období veliké zvědavosti, kdy bych byla ochotná riskovat málem zdraví i život, abych získala odpovědi. A pak přišel pocit, že to vše prostě přijímám.
Podobně jako deja-vu mívám něco, čemu říkám „vzpomínky na věci, které se nestaly“. Jsou to takové záblesky, které přijdou ve stavu uvolnění, třeba na tiché procházce nebo při meditaci po cvičení jógy. Občas něco vím, ale nevím, jak ke mně ta informace přišla. Častěji než většina ostatních vycítím něčí skrývané pocity. Mohu dost věřit své intuici, i když při důležitém rozhodování to vždy ověřím rozumem. Sem tam se mi podaří sobě nebo někomu jinému ulevit např. při bolesti od páteře. Jednou za pár let mívám archetypální sen, který mě emočně připraví na něco, o čem ani nevím, že brzy přijde.
Ale nejsem věštec, neumím léčit, auru ani budoucnost nevidím. Beru jako fakt, že podobné jevy existují. A beru jako dar, jestli mohou jednou za čas trochu usnadnit život, ať mně, nebo někomu jinému. Jen bych nerada selhala, až půjde o něco důležitého. Odpovědi možná přijdou během života. Každopádně je jednou znát budu, až překročím tu pomyslnou čáru. Nespěchám, umím si počkat.:-)

Ahoj Anno, mám upřímně velikou radost z toho že je Ti lépe.
Jen tak dal Anno, pokračuj tak dál, držím Ti moc pěsti a také děkuji Tobé za Tvá slova. :)

Když jsem se učila řídít,no uf! vůbec mi to nešlo. Zdálo se že jsem nemohlo. :-)
Avšak po mnoha zkuśenostech s řízením ,řídit umim. Taky Tobě to půjde. ;)


S láskou Adanom

Přesně tak..
V lidech dokáže být tak neskutečné zlo, čiré, až démonické.. Také jsem názoru, že pokud jsou zde lidé, ve kterých je světlo, čisté duše, svět může být i hezkým místem.. Ty nejčistší duše to odnáší nejvíce, proto je mi líto vaší ztráty..
Podle mě má každý pravděpodobně odlišnou odpověď na to proč tu jsme. Pro mě je odpovědí naše duše..ctím přírodu, její živly, oheň, vodu, vítr, zemi, a za mě i energii. Už jen samotná existence je pro mě určitý cíl.
Přeji všem, aby cesta životem nebyla jen peklem, ale i nebem.

Zdravím.
Děkuji za komentář, dnes už je to trochu lepší, snažím se myslet hlavně na školu, a na budoucnost,a rozvíjet tohle "vnímání" co se týče realit a podobně.
Začala jsem častěji pravidelně meditovat, a mívám lucidní sny skoro pořád, nebo sny samo o sobě hodně živé. Zatím pár týdnů jsem neviděla nic z čeho bych měla zase strach jít spát, a můžu říct, že je to zatím opravdu nádherné.. Popovídala jsem si se svou učitelkou ze základní školy, s lidmi kteří mi chybí, dokonce se učila řídit auto, a moc mi to nešlo :D.
Tím chci jen říct, že po dlouhé době snahy se zbavit těch pocitů z jiných realit jsem si uvědomila, že je v životě chci. Pořád doufám, že tu ta možnost zjistit co to všechno je existuje, ale jsem smířená i s tím, že v tomhle životě ještě ne. Přináší to pocity určitého klidu..
Co se týče té léčebny, nebudu tu okecávat o mém životě, ne každého to může zajímat, ale stručně..
Stalo se hodně věcí, které jsem psychicky a po nějaké době i fyzicky neustála. (sebepoškozování, pokus o nežití když to řeknu méně dramaticky, a tak podobně..)
Drželi mě tam proti mojí vůli 79 dní, není to nějak extra dlouho, ale tam každý den trval jak rok.
Pořád se s tím nějakým způsobem bojuje, ale už je to mnohem lepší, a právě tohle všechno, sny (ty kladné), meditace, duchovno, reality, binaurální rytmy a i tahle stránka mi dost pomáhají držet si zdravou mysl.

Děkuji za všechna slova, a za možnost sdílet alespoň tohle ostatními nepochopené zde, kde pochopení je.

Ahoj Anno
Máš pravdu v tom, že v lidech je ukryto mnohdy velké zlo. Naštěstí ne ve všech. Znám ještě pár lidí, kteří jsou čistí jak květ lilie. Bohužel jedna z těch nejčistších duší co jsem znal odešla za to právě kvůli zlu co je ukryto v lidech.
Ale dokud tady na tom světě bude aspoň jedna taková čistá, nezkažená milující bytost, má lidstvo ještě šanci.

To proč tu jsme, jako tady na tom světě, to je otázka, na kterou se snaží najít lidé od té doby, co slezli ze stromů a začali si uvědomovat sami sebe. Propouštím i to, že lidé tady na téhle planetě jsou tak nějak ,,vysazení,, někým, něčím. Ale to není podstatné, jsme prostě tady a myslím, že jsme tu hlavně proto, abychom žili. Abychom žili naše tak křehké a krátké životy.
Jen někdy by bylo fajn mít na ten život návod, bylo by to snazší. Život je cesta po které jsem a nevíme kam. Nevíme jestli máme někam dojít, jestli je někde nějaký cíl. Cílem může být i cesta jako taková. Někdy trnitá, jindy zalitá sluncem.

Přál bych si pro Tebe, abys na své cestě měla jen slunce a žádné trny skryté v temných stínech. Jen.. mě se přání nějak neplní..

Tak prostě jen jdi. Jdi a žij!

Milá Anno je mi především smutno z toho co píšeš ,že nechceš aby Tě zase někam zavřeli a že už jsi byla na psych. léčebně která Ti špatným způsobem ovlivnila život.
Je mi smutno z toho ,že se tohle dnes ještě děje. Není mi jasné kdo má záměr Tě někam zavřít ale hlavně jaké k tomu má důvody a oprávnění. Z čeho pramení přesvědčení a kdo ho získal na jakém základě že to je to ,co poťrebuješ- léčebnu. ?
Přemýšlím. Nahlas Anno, nemuíš mi na to odpovídat. Jen doufám že to co se Ti děje neohrožuje přímo Tebe nějak závažně na životě nebo Tvé okolí. ?

Popisuješ svůj lucidní sen a zdá se mi z Tvého psaní,ale mohu se mýlit,že ten nějak přispěl k prohloubení Tvých potíží.

Cituji: “ ale od té doby je všechno zase horší, živější a zároveň všechno šedne.. Přehrávají se mi vzpomínky na minulost, jen na to nejhorší, nejčastěji na psychiatrickou léčebnu, která mi život změnila neskutečně špatným způsobem.. Denně mě paralyzují výčitky, špatné sny,...... “

Anno já nejsem kompetentní a nejsem žádný odborník. Mohu Ti jen poskytnout můj pohled na to jak to vnímáme já sama nebo co Ti mohu říct k tomu snu.
Začnu tím co sama píšeš , cituji “ Pravděpodobně to nic není, a mozek si jen hraje,”
Já osobně lucidní sny považuji nikoliv za výplod mozku ale za pohyblivou a naprosto reálně působící vlastní představu ve vědomi . Protože je to vlastní představa- výplod, fantazie , proto se to dá v takovém snu všechno i měnit.
Není důvod se bát svých vlastních představ a fantazii které si sami sobě opuštíme ve snu.
Uvědomění že je to naše vlastní představa ,to uvědomění a nejen v lucidním snu odebírá bytostem i dějům jejich vlastní existenci a podstatu protože je to smýšlené a bez vlastní podstaty,neexistujíci.
A zároveň tohle uvědomění odstraňuje strach z bytostí a dějů naší představy.
Tyhle představy—- to NENÍ nemoc ani psychické postižení.
Tohle se děje každému,ať už v lucidních snech těm kdo je májí, nebo i v běžných snech Jsou to naše představy které působí mnohdy ještě více reálné než běžný život.
Já sama proživám sny velmi reálné, sny lucidní i sny které jsou ploché a mohu říct že ty mnohé sny působí i mnohem mnohem reálněji neź běžný fyzický život. Ale i ten je nakonec iluzí a pouhým snem, představou pro mne samotnou.

Není to nemoc , není to nic k léčení. Je to vnímání za hranicí běžného vnímání reality, jiným skryto.

Asi už přestávám chápat naprosto vše.. Jsem tu každý den, a přemýšlím jak to napsat, jelikož je tohle jediné místo kam můžu jít, a většina lidí tady včetně tebe alespoň z části chápe co prožívám..
Pár týdnů zpátky jsem měla Lucidní sen, kde jsem však nebyla schopna tak úplně ovládat vše.. Už je to nějakou dobu co mi to dělá problémy, ale nepřikládám k tomu nějaký význam, prostě je to sen kde si tak úplně všechno dělat nemůžu, ale vim o tom.V tom snu jsem se objevila ve starém bytě kde jsem dřív bydlela, stěhovala jsem se v životě 14x,takže byty ve snech vídám často. Vyšla jsem z něj, byl prázdný, tak jsem chtěla jít ven, a užít si trošku té svobody.. Za vchodovými dveřmi stála osoba s černou mikinou a s kapucí, ale tu jsem ignorovala, precejenom, lidi, ve snech jsou prostě normální.. Ale něco mi na něm.. Nebo na ni, (nešlo určit pohlaví) nesedělo.. Pořád se to dívalo dolů ze zábradlí, většina lidí se v mých Lucidních snech diví tomu co dělám, precejenom, pro ně je to realita.. Ale tahle osoba byla.. Jiná.. Všimla jsem si kam se dívá, byl to něco jako úl ze kterého vyletělo tisíce něco jako.. Černých Vážek, nebo něco podobného.. Chtěla jsem té osobě pomoct, vzít ji s sebou během toho co jsem utíkala, i když jsem mohla letět, nebo změnit prostředí, v tu chvíli jsem chtěla jen běžet pryč, neměla jsem ani čas tak velkou změnu ve snu udělat, trvalo by to neskutečně dlouho, a stalo spoustu energie.. Běžela jsem sama chodbou ven z bytů, ale osoba nikde, připomněla jsem si, že je to jenom sen, a nic se ji doopravdy nestane. Když jsem otevřela hlavní bránu, abych se dostala na ulici, byla jsem na opačné straně.. Na dvoře. Ta postava stála přímo přede mnou, a brána za mnou zmizela. Nebylo kam utéct. Mluvila jsem na tu osobu co je zač, a jestli nepotřebuje pomoct, jen tam tak stála. Začala jsem ji ignorovat, chtěla jsem jit co nejdál od ni, nebylo mi v jeji přítomnosti vůbec dobře..chtěla jsem alespoň zvletět a dostat se kamkoliv jinam, precejenom, alespoň tohle se mi občas povede, hledala jsem to správné místo.. Osoba mě pronásledovala, kopírovala mé kroky.. Už mi to byko opravdu nepříjemné, tak jsem konečně vzlétla, ale než jsem to stihla dost vysoko, chytilo mě to za nohu, stáhlo dolů, a pritisklo ke zdi. Usmálo se to, viděla jsem tomu do tváře. Kapuci už to nemělo, vypadalo to spíše jako žena, ale jakobych cítila že na tom nezáleží... Pořád se to nedalo určit. Měla fialovou barvu kůže, tmavé kruhy pod očima, a tak složitou existenci, jakoby přede mnou stálo něco co jsem nebyka schopna pochopit. Bránila jsem se, ale jen se to ke mně přiblížilo, a pošeptalo "Bez těch náramků je to nezvyk, co?" uvědomila jsem si, že jsem si naramky které nosim několik let, a nikdy je nesundala ten večer před spaním opravdu sundala, a vlastně ani nevim proč.. Nesudávám je nikdy.. Jakobych si uvědomila, že je to "špatná část mě", nebo něco takového, začala jsem po tom křičet, že to neni nic jiného než jen temná část, které se jednou pro vždy zbavím, a nebude mit nad mým životem vůbec žádnou moc. Pustilo mě to, a jakoby se to přestalo na chvilku smát.. Začala jsem se probouzet, nasadilo si to zpátky kapuci, a naposled se usmálo.. Hned po probuzení jsem to nakreslila, nebyla a do teď nejsem schopna to z hlavy dostat. Ale po pár dnech jsem tomu nevěnovala pozornost, byl to jen sen, výplod mého mozku, ten si rád hraje. Chvilku po tom jsem měla normální sen, žila jsem v tom příběhu, když v tom se z davu lidi na ilici vynořila ta osoba.. Jelikož to nebyl Lucidní sen, nepamatuji si přesně co to po mně chtělo, ale znělo to důležitě.. Přiblížilo se to ke mně, během toho co jsem normálně šla ulicí, mezi tak vysokými domy, že nešlo vidět nebe. Něco mi to řeklo, nebo předalo, a zase odešlo, a sen normálně pokračoval. Pravděpodobně to nic není, a mozek si jen hraje, ale od té doby je všechno zase horší, živější a zároveň všechno šedne.. Přehrávají se mi vzpomínky na minulost, jen na to nejhorší, nejčastěji na psychiatrickou léčebnu, která mi život změnila neskutečně špatným způsobem.. Denně mě paralyzují výčitky, špatné sny, avšak tu osobu už nevídám.. Asi precejenom žádný význam nemá.. Vše se horší, to vnímání realit je čím dál tím silnější, a pismenka přes mobil začínají byt má největší komunikace s lidmi, nevim co se děje, ale začíná mi být líp samotné, přesto že jsem byla vždy velmi kolektivní typ.. Nechci jíst ani pít(prosím, neberte mě jako depresivní holčičku, která ani neví co je život, a teprve vše zažije, ano, jsem ještě dítě, ale viděla jsem a zažila tolik věcí, že už nemůžu žít normálně) , nic mě nenaplňuje, jen denně žiju v tom prázdným a zároveň tak plným vesmíru, ne v jednom, mate mě to čím dál víc, a to že existujete vy, vy lidi co to alespoň trochu chápete, protože vaše mysl je neskutečně rozvinutá, mě držíte od toho abych se nezbláznila úplně, za což je poděkování velmi málo..
Jsem rozhodnuta že tyto vjemy o dalších prostorách chci mít, ale chci je lépe pochopit, protože pokud se mi to nepodaří, mam strach že se už nebudu moct chovat ani normálně přes ostatními, aby mě zase někam nezavřeli, což už je teď velmi těžké, protože je toho tolik.. Tak strašně moc a mysl se s tim snaží bojovat a pochopit to sama, s touhle stránkou.. A s vámi.. Děkuji

Nemůžu říct že vím o tom co přesně prožíváš jen ty sama subjektivně.
Ale domnívám se že jsi otevřela bŕany k těmhle mimosmyslovým vjemům ( mimosmyslové vnímání reality ) a k propojování vědomí jiných realit za hranici fyzického světa.
Dá se s tím žít ale člověk se to potřebuje pomalu učit. Kdo ví jaké máš poslání v to hle světě. Nemůžete tady byt žádnou náhodou.

Nicméně ale ,jak jsem už psala může to i jednoho dne úplně pominout, zmizet.
Tenhle svět fyzický podle mne osobně je a źaroveň není reálný. No a to že tohle většina lidí nevidi znamená jen to,že k tomuto poznání nemají přístup. Zatím.
Stejně tak ty existuješ a zároveň neexistuješ “ jen” v tomhle jednoduchém světě.

Chce to vývoj. Měla bys to dokáza zvládnout. Protože podle toho jak se projevuješ si vyspělá duše.

S temi lidmi je to pravda pravda pravda a pravda.. Dokáže v nich být takové zlo a temno, že je pro mnohé z nás nemožné pochopit že vůbec existují..

Nějakou dobu už to bude co se to děje.. Pár let, jen teď je to nejsilnější, a když už si myslím, že to nemůže být silnější, ještě to jakoby "přitlačí".. Chvilkama opravdu velmi silně pochybuji, že je tenhle svět vůbec reálný..
Začala jsem okolo 12ti, kdy kamarádka přišla s tim, že někde na internetu četla o telekinezi. Samozřejmě jsme si z toho dělaly srandu, nevěřily jsme tomu, a zkoušely to s tim, že budeme superhrdinky co budou umět pohybovat s věcmi silou vůle. :D
Samozřejmě to nebylo tak lehké, tak jsme to chtěli vzdát. V jednu chvíli jsem přestala myslet na pohádky, a zaměřila se na energii samotného lehkého objektu (papirek na špejli). Pohl se. Pravděpodobně to bylo třeba dechem, nebo čímkoliv normálním, ale dost jsem se lekla a začala spolu s kamaradkou křičet :D. Uvědomila jsem si, že mi v tu chvíli nešlo o to být něco víc, ale něco ve mně vědělo že tohle není špatná cesta, protože takový stav mysli.. Byl pro mě neznámý. Četla jsem o tom hodiny a hodiny, zjistila že vůbec něco jako meditace existuje. Tak jsem ji zkoušela. Šlo to hned ze začátku, protože jsem pochopila že to neni jen o sezeni/ležení a dýchání. Pak jsem si psala deníky, popisovala moje zážitky z čehokoliv z tohohle tématu. Všechno mě tak fascinovalo, telekineze, aerokineze, meditace, pak i astrální cestování, po kterém do dneška tak strašně toužím.. Kolem těch 13 jsem astrálně cestovat zkoušela nejvíc, tolik pokusů, soustředění, tolik času, ale nikdy se mi to nepodařilo. Sestra která se ptala co to pořád dělám, se po tom co jsem ji to řekla o to pokusila taky. Je mladší jak já, bylo ji tak 11. Podařilo se ji to hned na první pokus. Té kamarádce se to povedlo ze spani když byla menší. Obdivuji je, že tohle dokázaly, ostatně i všechny lidi kterým se tohle někdy povedlo. Ale ne,cestovat se mi zatím nikdy nepovedlo. Dnes už to tolik nezkouším, protože neni čas, a nedokážu se uvolnit.
To meditování jsem brala vždycky strašně vážně, protože mi to dávalo tak.. Nadpozemský pocit, a často po něm jsem nebyla schopna nekolik hodin mluvit ani se nějak rychle hýbat.. S tou branou.. Když nad tim tak přemýšlím, je to možné, ale o to víc mě to děsí..
Nemůžu o tom s nikym kolem sebe mluvit, protože sestra takové věci už moc nebere vážně,a ta kamarádka by mě měla pravděpodobně za magora.. Zároveň to teď začíná být čím dál složitější, a nepochopily by to.. Upřímně mám strach..mam strach že toho vim hrozně moc (jsou to ty pocity, strašně špatně se to vysvětluje slovy) pořád vnímám ta místa, jejich barvu, jakoby ta barva v našem světě neexistovala, vnímám živly, hlavně vzduch, vítr, vlny, frekvence, ani nevim co všechno vlastně.. Je těžké vysvětlit něco co sama nedokážu pochopit, tak se omlouvám pokud je to nesrozumitelné, ale jak tak čtu, asi o tom něco víš.. Pevně doufám.. Nechci být jediná, v tomhle je ta zmatenost, chci vědět víc? Nebo to radši nevědět vůbec? Ale to bych se musela smířit s tím, že existuji v tomhle jednoduchém světě..(?) pochopím to vůbec někdy? Občas si říkám, že jsem ráda že něco "vím /vnímám", jindy zase otázky "Proč já?" kdybych si pamatovala něco konkrétního, nebo něco čím bych identifikovala to co vnímám, bylo by to třeba snazší.. Kdybych věděla že to pochopím, vydržela bych, a potopila se dobrovolně hlouběji, jenže nevím nic.. Neni to tak jednoduché s tím žít a dělat jakože nic, slyšet zvuk, vidět barvu, mit pocit že znám místa mimo tenhle svět, jestli je to vůbec pravda, smířit se s tim že to vůbec nic není, nebo že to je úplně všechno, žít v té nejistotě jestli se jednou neprobudim a všechno nebude jinak..

“ že sem nepatřím, že je tohle neskutecně odporné místo”

Nejsi sama, mam to taky tak. Odporny svet plny chladnych a bezohlednych lidi.
Spolecnost k zbliti. :(
Chtla jsem ti rict ze v tomhle nejsi sama.

Jak dlouho se ti tohle uź dělej?
V tvém druhém článku myslím jsem četla že si meditovala a zajímala se astrální cestování.
Kolik je to let nazpět co si začala meditovat?
Osobně jsem ze svých zkušenosti přesvědčena že meditace otvírají ve vědomí brány které jsou bezně uzavřeny je to taky proto aby se člověk nezbláznil.
Ty jsi podle mne skrze meditace a nějaké techniky pro astrální cestování otevřela 13. komnatu a proto se to děje.
Ono je ale dost pravděpodobný že jsi na svět už přišla jako pokročila bytost a jedno z druhým pak jde ruku v ruce.
Vzdycky je ale neco za něco. Otevřela jsi ne/chtěně bráný a teď ti to přirozeně nedává pokoj a je nelehké s tím žít a to teprve když jak víš není nikdo znatelný okolo tebe kdo by ti mohl porozumět. Ani tvá sestra není k tomu co se ti deje vnimava?
Jak psala dole Jitka. Jednoho dne tak jak to přišlo to může v budoucnu během tvého dospívání a v ranné dospělosti odejít. Totéž se stalo mě proto tipuju že se to může dít i tobě. Avšak jedině za předpokladu že nebudeś védomě a cíleně žádným aktem otvírat tyto brány.

je to tak. Ne každému se můžeme svěřit. Ale lidé stejného založení či rozpoložení se rádi stýkají a vyměňují zkušenosti. Jsou různé skupiny a taky různí učitelé či mistři, od nichž se dá učit, sdílet s nimi. Správný Mistr nic nechce(peníze) a když nazraje čas, učitel a žák se potkají. Znám takové lidi a setkávám se s nimi. A my všichni tady máme tu potřebu, proto sem chodíme.:-)

Přeji krásné ráno/den/večer:D -(všem)
Nad tou "starou duší" jsem taky přemýšlela..
Tvá část věty :"na Zemi, ale i jinde" je až děsivě přesná..
Jen to vnímání už zasahuje až moc do toho života..chci to, chci alespoň trošku porozumět tomu co se děje, alespoň trošičku, nebo proč vidím tak živě něco co přede mnou není, nebo cítím něco co se tak těžce popisuje.. Ale na druhou stranu je tak neskutečně těžké to ignorovat, hůř když si někdo všimne že se dívám "do prázdna" nebo jsem často mimo, to už se pak těžce vysvětluje, a když už, je mi čím dál hůř, že nemůžu nikomu říct úplně všechno, nechci po nikom aby to hned vyloženě chápal, nebo mi poradil, jen nechci aby se ten člověk na mě pak díval jak na nemocnou,a já tak mohla mít alespoň na chvilku klid, nepřipadat si tak jiná, nevykládat tolik energie to svádět na "únavu" ", a klid od myšlenek že sem nepatřím, že je tohle neskutečně odporný místo..
S těmi lidmi doufám, protože jediná moje komunikace tohoto typu je tahle stránka za kterou jsem neskutečně ráda.. Nic jiného než čekat mi asi stejně nezbývá..
Děkuji všem <3

je vidět, že jsi už zkušená, tzv."stará duše", která tady na Zemi, ale i jinde, už mnohé prožila. Proto jsi tak vnímavá. Vnímáš záblesky paralelních světů, pamatuješ si útržky z minulých životů, vnímáš energie. Určitě nejsi sama, ale je práce najít někoho podobného a člověk potřebuje sdílet, někoho tak říkajíc na podobné úrovni, čímž nemyslím nic pejorativního. Určitě budeš stále víc a víc nacházet lidi podobné, budete se přitahovat. V dětství to možné nebylo, ale s rostoucím věkem se tvé možnosti budou rozšiřovat....:-)

Ahuj..
Je..úžasný číst,jak opravdu někdo takový je..sice tě neznám, ale už jen těch pár komentářů mi dokázalo dát neskutečnou odvahu nepropadnout chaosu a tlaku okolí.. Neskutečně děkuji <3
Ta slova pomáhají, ani netušíš jak..
Vážím si každé duše která je jakýmkoliv způsobem zasvěcená do celkové "duchovnosti, esoteriky a rozšířeným vnímáním".. Nikoho takového prostě v okolí nemám,tak čekám než se někdo objeví..samozřejmě si vážím každého člověka,ale kdo by poslouchal ty moje interdimenzionalni nesmysly..
Taky ti přeji v životě štěstí, a světlo. <3

Ahojky..
Maličko si dovolím Té opravit. Jsi výjimečná! Na to nezapominej. Nejde ani tak o to, že vnímáš to co jiní ne, ale o to, že nikdo není takový jako Ty. Vím asi jak si to myslela. Že to bylo od srdce a s pokorou. On každý je výjimečný. Každý je jiný.
Mě se taky děly a pořád dějí divné věci. Míň sice než dřív, ale jsem už moc unavený na to abych je stíhal vnímat.
Taky jsem měl v hlavě zmatek a neměl s kým o tom mluvit. Pak jsem našel lidi, kteří mi pomohli. A našel jsem je tady na tom webu. Potkal jsem tady i svoji nejlepší kamarádku.
Myslím, že jsi tady správně.
Život je cesta, po které je potřeba jít, aby stála za to. Jít po ní a dívat se a poslouchat.
Tak jdi a ať Ti na cestu svítí slunce..

Neskutečně si vážím každého tvého slova..
Moc... Moc dobře vím, že tohle všechno je jen ani ne milimetr v nekonečnu miliard kilometrech, a i to je málo.. pro nás,jakožto pro lidi má někdo asi hodně dobrý důvod k tomu, proč jsme tak limitovaní..
Nemám o tom s kým mluvit,o to je to složitější, když mám pocit, že jsem vážně mezi ostatními ta "jiná, složitá,ta co řeší tak zbytečné věci", proto si vážím každičké vteřiny komentáře člověka, který mě neodsoudí..
A nechci vyznít že si o sobě myslím že jsem nějaká speciální, nebo důležitá, to vůbec,jen potřebuju prostě vědět jestli žijí i další lidé co něco podobného vnímají, nebo chápou.. Tahle stránka je prostě moje poslední naděje.. Děkuji

Myslím si, že důvod naší existence nikdy nepochopíme. Asi by nám z toho totiž hráblo.
To co zažíváš, je jen zlomek toho, čeho je naše mysl, duše, říkejme si tomu každý jak chce, schopná. I když to teď vnímáš spíš jako tak, že ty jsi odlišná od ostatních, že jsi prostě jiná, tak on je to v podstatě dar. A Ty ho máš. Neptej se mě proč. Prostě to tak je.
Vím že je těžké to ignorovat. Ono to vlastně ani moc nejde. Jde o to, aby sis uvědomovala, že se to děje. A snažila se nedovolit tomu, aby to Tebe samotnou moc ovlivňovalo. Ber to třeba jako zážitek z filmu.
Hlavně nezapominej, že tady na tom světě jsi proto, abys žila. Tak to nech prostě plynout a žij!
filmu

Také děkuji za komentář. <3
Neni tak jednoduché ignorovat to.. Ale asi nic jiného nezbývá.. Připadám si jako malé dítě, které teprve poznává svět (což v podstatě jsem, ale chápeme se jak to myslím) jsem někde mezi "chci žít normálně a nevnímat kraviny co ostatní nevidí a nepochopí"
A "Ale Co když na to přijdu..nebo pochopím co vlastně celá existence je, co to vlastně je za" stavy", pocity, nějaký smysl to mít musí "
Confused..

Anna29

Ahojky
Může to být, jak píše Jitka z minulých životů. Nebo třeba jsi schopná vnímat paralelní realitu, ale může to být i to, že jsi schopná se napojit na druhé bytosti, viz ta kočka a vnímat to,co prožili oni. Je těžké přijít na to, kam se vlastně ,, díváš,, .
To jestli to zmizí, jestli to přestaneš vnímat, závisí z větší části na Tobě samé. Když to budeš ignorovat a brát to jako ,,no prostě se to stalo zas,, tak to časem ustoupí a postupně vymizí. Když se ale tomu budeš věnovat a zkoumat to, pozorovat sama sebe, tak bys měla být schopná to rozvíjet, naučit se to ovládat. Jde jen o to, co sama chceš.
Myslí si, že budeš hodně vnímavá, a že nebude u Tebe vzácné to, že se Ti mění často nálady. Že třeba najednou cítíš smutek, že Ti třeba začne být z nepochopitelného důvodu zima..
Neboj se toho. Nech tomu volný průběh. A sama se rozhodnu, co s tím uděláš.

Děkuji že si napsala. <3
Jsem trochu zmatená v tom co říct, ono se s tim s lidma kolem mě celkem špatně mluví.. ://většina mě maji za blázna, nebo že se moc dívám na scifi..
Bylo to vždycky, jen teď poslední asi rok je to nejsilnější, a i když se to snažím ignorovat, je to moc silné,a nedá mi to pokoj.. Na jednu stranu se během toho cítím nádherně,naprosto uklidněná,jakoby nic než nicota nebylo. Jakobych vnímala jen ten pocit existence něčeho co se nedá popsat.
Ale na tu druhou je to pro tenhle "vesmír" příliš složité (to samo pro mě) na to aby se to dalo úplně pochopit a nějakým způsobem pobrat co se to vlastně děje,a co (jestli) si to ten mozek jen vymýšlí, nebo se děje opravdu něco o čem my lidé nevíme nic..
Ale zase mě neskutečně děsí, kdyby existovala jen tahle dimenze, tenhle svět.. Vesmír..
ALE ZASE ten pocit že by mohlo být něco víc co my nechápeme je dost děsivé..
Chaotika..

neco podobneho jsem v tvych letech taky zazila.
Toto jsou podle vseho asi urtzky z jinych zivotu nebo casu do kterych jsme mohli nekde nebo nekdy nahlednout.
Neboj se toho,toto prejde postupem tveho dospivani a zapominani,ktere je zavisle na nasem mozku,ktery je hmotny,takze chybujici
Ja jsem taky kdysi asi v 15ti letech byla s rodici po prve a naposled ve Svedsku a presne jsem poznala ulici ve ktere byl obchudek s tabakem a casopisi a presne jsem to poznala jakobych tam nekdy byla.Tatka tenkrat koukal a divil se tomu…
Takze se neboj,to se ti casem "vykouri z hlavy"...