Vaše příběhy

Snažím se s tím vyrovnat, ale jde to těžko. Přes den to ještě jde, mám dost práce a nemohu se tím stále zaobírat, ale večery jsou strašné, téměř každý probrečím. Děti a moje mamka se se mnou zlobí, říkají, abych mu ten klid přála, že on sám, kdyby si mohl vybrat by takhle žít nechtěl. Já vím, že mají pravdu, ale pořád jsme byli na všechno dva a teď jsem tu zůstala sama. Už to budou tři měsíce a pořád to strašně bolí. Zatím jsem nebyla schopná jít na hřbitov. Jenom o tom píšu a už zase brečím... Před léty mi zemřel otec, také jsem to strašně těžko nesla, ale tohle je mnohem, mnohem horší. Nevím, jestli se s tím někdy alespoň částečně srovnám.

Taky se se mnou táta baví ve snu, zdálo se mi něco podobného, kdy jsem se snažila mu ve snu sdělit, že něco zlého přijde, že zemře, ať jde k doktorovi, že se to určitě dá včas podchytit, že tu může ještě chvíli s námi být a on se na mě v tom snu podíval, seděl na kameni a říká mi, Lucinko, tak to má být, nesnaž se to měnit, osud to tak chce a nadešel můj čas, musíš to pochopit, že já už svůj úkol tady splnil a musím jít.... bylo to tak strašně živé. Ach jo, už zas brečím, je to měsíc a pořád se s tím nemůžu smířit. Jen doufám, že to bude brzy za mnou, ta bolest je tak strašně nesnesitelná, přijde mi, že dny plynou, týdny taky, ale pořád je to jen měsíc... Jak se cítíte Vy? Pomáhá Vám proud času? :)

moc vám děkuji za krásný příspěvek. V podstatě to samé mi říkala kamarádka, astroložka. Od manželovy smrti jsem už zažila několik takových zvláštních příhod, že jsem opravdu přesvědčená, že tu manžel s námi je. Nedávno tu byla kamarádka, seděly jsme v obýváku, dveře do ložnice byly dokořán a najednou se z ní ozvala velká rána, jako když se tříští sklo. Hned jsme tam běžely, zkontrolovaly i balkon, ale nikde nic nebylo. V noci jsem měla žívý sen, jak manžel stojí ve dveřích koupelny a říká, že se na mne přišel podívat. Viděla jsem ho úplně zřetelně v jeho oblíbených domácích kalhotách a tričku. Probudila jsem se ubrečená, ale šťastná, že jsem ho viděla a že mi řekl, ať nepláču, že už ho nic nebolí a je mu dobře.

Dobrý večer, taktéž vyjadřuji upřímnou soustrast. Bohužel i já jsem měla tu nešťastnou a bolestnou možnost to zažít na vlastní kůži. V polovině července nám zemřel náhle tatínek. Strašně to bolí. Teď jsem tak prolétávala internetem, protože i nám se před pár dny začaly dít nevysvětlitelné věci.
Teď o víkendu má maminka byla s babičkou na zahradě, bavily se o tátovi, jestlipak ví, že už tu s námi není, zda nás vidí, zda je mu krásně apod... milion otázek, které se nám všem honí v hlavě, když se někomu blízkému něco podobného stane. V tom má sestra vyběhla na zahradu, kdo zvoní, jestli je někdo před vratama, tam nikdo. To celé se opakovalo asi 5x. Zvonek, který rok a půl nezvoní kvůli navlhnutí(napršelo do něj a nefunguje), najednou začal zvonit. I když to zkoušela mamina, tak to prostě nešlo. Ale bylo to normálně za bílého dne. Další taková zvláštní situace, kdy jsme se sestrou ten den večer koukaly na televizi a když už jsme se chystaly spát, přepnul se nám televizní program a ovládání bylo na stole, já ho tam sama položila asi dvě minuty předtím. Pak další taková situace, kdy se spustila sama televize, ovládání na zemi, žádné zvíře v blízkosti a začala sama hrát. A dnes se mě konkrétně samotné stalo, že mi začal sám blikat a zvonit telefon, když jsem ho vyhrala z kabelky, žádná zpráva, žádný hovor, žádné upozornění.
Nevím, zda jsme z té tátovy smrti v takové stavu, že bychom s ním nejradši komunikovaly a díky tomu, my ustavičný realiti, jsme nikdy na duchařiny nevěřily. Teď se dějou takové věci a při brouzdání na internetu jsem narazila, že duše se z posmrtné strany snaží s námi nějakým způsobem spojit a dát nám najevo, že tu s námi pořád jsou a ví, co se děje a budou tu s námi, dokud my se s jejich ztrátou nevyrovnáme. V podstatě tím, jak my po nich voláme a pláčeme za nima, držíme tu jejich energii v našem světě a nemají klid. Jakmile se srovnáme a zajedeme do normálního života, nastane jim klid, který jim náleží a odchází.
Děsí mě to, zároveň si strašně ráda hraju s myšlenkou, že náš táta je tu pořád, i když né v hmotné tělesné schránce a moc dobře vím, že se jednou sejdeme, ale co tu do té doby budu dělat, třeba dalších 50 let. Je mi 26 let a tím, jak je to pořád čerstvé, mám přepadové nálady vztek, smutek, strach, úzkost, zlost, pocit viny, bezradnost, beznaděj, pocit lásky, sebelítosti... strašně se to ve mě pere.
Doufám, že i Vy to zvládnete, že i Váš manžel najde klidu stejně jako jednou náš táta.
Přeji pohodový večer. Lucie90

Zivot je nekdy vskutku kruty a nevyzpytatelny. :( Preju Ti mnoho sil, zvladnes to.

je to těžké, ale kvůli dětem to musím nějak překonat. Chci věřit tomu, že je to manžel a dává mi vědět, že je tu pořád se mnou. V noci slýchám praskání podlahy, jako když tu někdo chodí, někdy mám pocit, že slyším z koupelny, jak se sprchuje... Zvuky se ozývají i z jeho pracovny, kde jsem ho našla v noci v bezvědomí a půl hodiny na to zemřel.

Nejprve chci vyjadrit uprimnou soustrast. Je to smutny pribeh.
Me se kdysi pred mnoha lety stalo po smrti meho draheho pritele ,ze me v pokoji kde spali i jini svedci te udalosti a potvrdili ji, rozezvonil stary budik trikrat i kdyz nebyl narizeny na tu dobu zvoneni a i tehdy kdy byl uz dvakrat zamacknuty.
Kdysi jsem na nej samozrejme intenzovne myslela a ani v noci jsem nemohla spat a stale byl v me hlave. Bylo to v den jehompohrbu a v den mojich narozenin.
Moje mysl vyhodnotila ze tam byl semnou, protoze ja ho zadala o znameni jestli me slysi. Znameni ale prislo az o par hodin pozdeji nez bylo ocekavano.
Preji mnoho sil a odvahy jit dal.

To,co se stalo,je výsledkem určitého děje. Ne vždy se dá všemu rozumět, ale tajemství k našemu životu patří a často naše bytí obohacuje. V literatuře je popsáno mnoho takových setkání s těmi, co už odešli .Také přímé zkušenosti lidí, kteří zažili něco velmi podobného co Vy, ve mě vzbuzují pocit, že naši blízcí nás mohou kontaktovat(zastaví se hodiny,ucítíme lehkou vůni parfému, zvonění je časté,někdo slyší kroky ...)Věřím tomu, že manžel Vás chrání, nebojte se.

Tohle je moc tezke posoudit..a muj, náš, pohled na tuto udalost neni vubec smerodatny..co clovek, to muze byt rozdilny nazora jiny pohled. Dulezite a jedinne rozhodujici je to, jak to vnimas Ty..
Bud silna..