Vaše příběhy

Můj otec věřící nebyl, co já vím, ale občas některé věci mají velikou moc, at si toho jsou lidi vědomi či ne...

jo to mas pravdu(ta sekera) taky kolikrat by si to nekdo zaslouzil,z nekym neni rec a i kdyz nema pravdu tak to neprizna,to ja znam,takovych primitivu mame tady okolo dost.A pak je lepsi se takovym radeji vyhnout,aby jsme nemeli pak problem...

Souhlasím s Mississippim, odpustit, ale nezapomenout. A co když "uzurpátor" o naše odpuštění nestojí? Co pak? A klidně řekne, že by to udělal znovu? To jsou pak situace, kdy byste dotyčnému více než odpuštění přáli sekeru v temeni. :( (Nadsázka).

Asi bude rozdíl v tom, jestli se jedná o odpuštění někomu, kdo je na druhém břehu. S tím naštěstí nemám zkušenost. Ne, že bych neztratil nikoho blýzkého, ale nemám nic , co bych měl odpouštět.
Ale pokud se jedná o lidi, co s námi žijí tento život a něčím nám ublížili, myslím si, že bychom na to neměli zapomenout. Protože pokud to udělali jednou, může se to opakovat. Opět hořká zkušenost :-(

ono je asi lepsi pro odpusteni zapomenout,jinak se odpustit neda.

Jo člověk by se měl naučit odpouštět. Ale neměl by zapomínat !!

představa je jedna věc, realita druhá. Jestli jsem neprožila smrt tak jak si ji mám asi tak představit...? A to vás učili v józe, opravdu? No ale možné to je, možná při meditaci. Stejně to ale slyším prvně

Na józe nás učili, že si máme představit, že umíráme my i náš nepřítel, že všechno končí, tedy i náš spor nebo nepřátelství. Že tak od toho získáme odstup. No, trochu mi to pomohlo, ale ne úplně.

na nic necekej a odpust mu,on na to ceka,nemuze dal!!Muj otec taky zadal mamku o odpusteni,ona to taky citila,on ji totiz za zivota taky dost trapil,zahybal ji se zenskyma.Tak se chudera s nim taky natrapila.

chapu te,je to problem,takovy lidi co te chapou tezce najdes,ja jsem je taky hledala a nasla i tady.Tady jak ziji ja ma to taky svoje plus i minus,jsem mezi muslimy a v necem to s nimy i jde,ale se svyma zazitkama radeji chodim sem,protoze me nikdo neveri.Mas pravdu na venkovech(uplnych zapadakovech) je to lepsi nez ve meste,tihle lide jsou vice spjati s prirodou a budou te chapat vice.

reknu vam,ze at je to jak chce,clovek casem vzdy odpusti,protoze jak se rika cas ke nejlepsi lekar a tak zahoji i ty nejvetsi jizvy na srdci.Co se me tyka,ja odpoustim celkem rychle a uvedomuji si,ze je to nutnost,jinak by jsme se tady doslova sezrali.Radim vam ,budte vsichni taky takovy,vyplati se to.A obzvlast,kdyz se to tyka lidi co odesly na druhy breh,tem se MUSI odpustit,jinak jim my udelame velke trapeni a sami sebe uvalime do hrichu.Vzdyt se aji v Bibli rika,"nejenom jednou,ale tisickrat musis umet odpustit"...

vím o čem mluvíš...byla to taky dřina ale přišlo to samo jako z čistého nebe.

Já se učím odpouštět celý život, moc bych si přála říct, že umím s klidem v srdci odpouštět, ale není to tak. Upřímně odpustit někomu, kdo nám, ale OPRAVDU ublížil a poznamenal nám celý život, tomu se říká dřina! Třeba to jednou příjde...

Vše závisí jen na tobě jak se k tomu postavíš,zaobírej se tím do té doby než sama uznáš za vhodné KDY ODPUSTIT.Srdce to je to "něco" co ti samo řekne, že nastala ta pravá chvíle.:-)
Je to obrovská výhoda, že o těchto věcech můžeš hovořit s kamarády.

Já si taky čim dál tim víc začínam uvědomovat v jakym materialistickym světě žiju, je to hrůza. Je znát, že od doby, co se věnuju více duchovním věcem jsem dost obměnila svůj okruh přátel a mění mi to život :) Naštěstí mam úzký okruh stejně smýšlejících přátel, se kterými mohu všechno probrat. Nebýt jich, tak se tu mezi ostatníma asi zbláznim.

Jinak budu ráda, když se s námi taky o svůj prříběh podělíš.

Já už jsem kousek k odpuštění, jen potřebuju ještě trochu času nebo "něco", co by mě k tomu pobídlo.

tak nám o tom napiš co si zažil.

Celine,taky si myslím, že tvůj otec ten klid našel.
Musíte odpustit,jak si již řekla.
Protože jedině tak o tom už nebudeš Ty přemýšlet a budeš klidná.

něco podobného jsem taky zažil, přesné souvislosti spojené s mimořádností zážitků mě totálně odzbrojily a vzaly víru v materialismus a svoje ego, ovšem nevím jestli je to dobře, v této odporné době mě to začíná být spíš na obtíž... leda se přestěhovat do venkovské komunity podobně zkušených lidí, zatím mě obklopují prakticky jen ti slepí..

Muj táta byl maniodepresivní a prej to už pak neléčil. Posledním stádiem je pro hodně těchto lidí právě sebevražda :-/ Myslíš, že i tak jeho duše za to bude potrestaná? Mam pocit, že až mu odpustim já a mamka (vzhledem k některym věcem), tak pak jeho duše bude volná. Ale třeba už našel svuj klid, který jsem cítila, když jsem slyšela ty zvony, a špatný věci, který napáchal se mu vymstí až v dalšim životě. K tomu se spíš přiklánim.

Dříve když mi zemřela prababička nebo praděda, tak jsem nic neobvyklého nezažila, možná že na tátu jsme byla více napojená anebo dříve tahle "schopnost" u mě ještě nebyla vyvinutá. Ale jak řikáš, pokud se to někdy zase stane, aspon už s tim budu mít zkušenost.

Jinak pro tvýho tátu to bylo nejspíš taky vysvobození a snad jeho duše našla klid.

nejhorsi na tom je,ze tvuj otec spachal sebevrazdu,vim to,muj otec taky,ale ten uz by to ani na dlouho nemel,mel rakovinu v poslednim stadiu.A proc to tvuj tatinek udelal?Za to je pak na nejakou dobu trest.
Je zajimave ze slysis zvony,myslis ze to budes slyset vzdycky i kdyz odejde nekdo jiny?Nebo to bude pak jinak.Ono je to dobre vedet dopredu,aspon se uz na to budes psychicky chystat a nebude to takovy sok najednou.