Vaše příběhy

Možná to bude znít hloupě, ale zkuste ty děsivé sny využít nějak pozitivně. Pobyt v koncentráku je nepřenositelná zkušenost.
Viděla jsem jednou dokument, kde figurovala paní, která KT prošla. Byla už stará, ale vypadala moc šťastně a spokojeně. Říkala, že po těch hrůzách, co tam zažila, prožila pak už jen krásný život, protože z problémů, ze kterých se ostatní hroutí, ona si vůbec nedělá hlavu, dokáže se radovat z maličkostí, všechno jí těší.

Milá Enjo, sny s prožitkem, který jsem skutečně prožila až mnohem později, se mi zdají velmi často. Tuším, že sny které mívám, avšak nezapadají do dnešní doby, jsou výsledkem minulých prožitých životů. V Tvém případě předpokládám velmi brzkou reinkarnaci po Tvé smrti. Sny budou vzpomínkou na minulý život, který jsi strávila v Osvětimi s lidmi, kteří jsou Ti dnes dcerou i vnučkou.

Páter František Ferda : životní osudy, recepty, experimenty / Zdeněk Rejdák. -- Praha : Eminent, <1999?>.
Jak léčil páter F. Ferda : receptář pátera Františka Ferdy, 2008
pokud byste chtěla ještě detaily, pište na mejl: karger@email.cz
zdraví AK

To bych byla ráda. Děkuji

Tanjo, o P. Ferdovi vyšly knihy po listopadu, podívám se Vám v knihovně, jsou dosud k sehnání. Vyšel i jeho receptář.
Ferdou se zabývala i za komunistů sekce AV ČR a i ta přiznávala, že není šarlatán. Vřele doporučuji.

já bych se též přikláněla k názoru the cell.
Je možná pravděpodobné, že potomci, ač nevědomky se napojí na informační kanál.No a jak docílit aby se tyto věci neděli dál?
Přeměnit tyto informace(energii)na jinou.

já se domnívám, že může existovat dědičnost vzpomínek. Soudobá genetika totiž již začíná uznávat i dědičnost získaných vlastností. Neví se sice přesně jak, ale jsou již jisté důkazy o změně v DNA vlivem prostředí, které se pak předávají na další generace. Jde o poměrně fascinující záležitost, popírající mendelovskou genetiku. Dokážu tedy akceptovat hypotézu, že velmi silné zážitky a traumata je možné předat potomkům i bez osobního vlivu. Sama znám člověka, co prošel koncentračním táborem, pochodem smrti a další roky hledal úlevu od trýznivých vzpomínek a psychických změn, které mu to přineslo. Mimo jiné vyzkoušel i drogy a alternativní metody psychoterapie. A tehdy ke svému úžasu zakoušel nejen znovu nacistickou éru, ale mnohem starší "katastrofy", viděl pogromy, požáry, útěk jen s uzlíčkem věcí... Tento muž se o své tradice nikdy nezajímal, neznal svůj rodokmen dál, než k prarodičům, o historii se nezajímal (byl inženýr), ale když se snažil zjistit, co viděl, objevil náhle historické souvislosti, identifikoval své předky, kteří utíkali z carského Ruska před pogromy... Další hypnózy a terapie už odmítal, vidět to nechtěl. Jakákoliv terapie mu mimochodem nepomohla, ale třeba kdyby postupoval dál... Takže já věřím tomu, že je možné "přenášet" i vzpomínky, zejména takové, kde šlo o život, mimořádné a dlouhodobé ohrožení nevinných lidí, což se patrně "zapíše" do člověka tak, že to předá dál, i když na to vědomě nemyslí. Jak, to nevím, ale obávám se, že odstranění takových "zapsaných" vzpomínek bude velmi, velmi těžké.

Moje malá vnučka se asi do jednoho roku věku extrémě bála letících letadel. Podotýkám, že u nás nelétají v malých výškách velká dopravní letadla.
Když jsem ji pozoroval, jak se se strachem, který byl zcela iracionální, krčila jako při náletu, docela mne mrazilo.
Vzpomínám si na svůj neobyčejně živý sen, ve kterém procházím okolo jakéhosi vetešnictví, kde na věšáku vidím "svoji" koženou leteckou kombinézu z období II. svět. války. Dokonce nalézám v kapsách "osobní" předměty. Moje radost ze shledání byla nepopsatelná...
Nevěřím na dědičnost, věřím v reinkarnaci.

Ale, když tak o tom přemýšlím,možná by stálo za to,zkusit návrat k tradicím rodiny. Maminka to v sobě od války potlačovala,až na pár posledních let o tom vlastně nikdy nemluvila. Zdá se mi to,jako dobrý nápad,který by stál za vyzkoušení. Ani bych s tím neměla problém,protože jsme s tím už vlastně i, bez toho,abych to nějak spojovala s tímto probléme,začali. Takže ještě jednou díky. Jsem ráda,že tady o tom mohu mluvit a nikdo na mě nekouká jako na blázna

Víte, já s dcerou a vnučkou nebydlím,takže tohle jí ovlivňovat nemůže. Všechny tyto věci jsou u mě,ona je doma nemá a nikdy neměla. Ale i tak děkuji za radu.

Kloním se k vašemu názoru. Také si myslím,že to může být tímto. Jen nevím,zda je to možné a jak pomoci vnučce. Já i dcera jsme už dospělé,ale jak pomoci dítěti od těchto nočních můr? Můžete mi dát,prosím,odkaz na nějaké stránky,knihu či něco podobného na pana Ferdu?

Kdysi jsem četla názor léčitele Ferdy (podle jeho receptářů dodnes úspěšně léčím celou rodinu), že po předcích dědíme i jejich silné zážitky, traumata, zvyklosti atd. Že tedy to, co považujeme za věc z minulého života, může být zážitkem našeho předka, který jsme zdědili. Moje zkušenost je podobná: polovina mé rodiny byli moravští Židé, které jsem většinou ani neznala, protože zahynuli v koncentráku a já se narodila mnoho let po válce. Sama jsem to léta nevěděla a už vůbec jsem to neříkala svým dětem. Přesto mladší dcera od útlého dětství odmítala vše, co nebylo podle židovské tradice včetně stravování. Vydrželo jí to dodnes. Nemá noční děsy, ale vyžaduje, abych vedla židovskou domácnost s celou předepsanou pracností. Netuším, kde k tomu mohla přijít (já sama jsem byla vychována jako katolička) a jediné vysvětlení vidím v dědictví po dávno mrtvých předcích.

mě napadá jedna věc.....zkuste na nějaký čas ty fotky a madailonek někam z domova odnést.Můžete pak po čase zjistit jestli s tímto problémem mají nějakou souvislost.

Děkuji všem za reakce. Určitě něco z toho zkusíme.
Perchta - po prarodičích nemáme v podstatě nic. Několik fotek a medailonek,který dědeček nosil na hodinkách s fotografií babičky a dětí. Hrob nemají,není v podstatě,kam za nimi zajít, zavzpomínat. Je to těžké.

Slysela jsem podobny pribeh. Chlapecek mel strasne sny, plakal a nemohl spat. Prestehovali se do noveho bytu, kde nebyla vana, ale jen sprchovy kout. Tehdy se to preneslo i do denniho zivota. Uzkostlive prosil maminku, aby tam nikdy nechodila, ze se mu uz nevrati a sam tam take pochopitelne nechtel jit. Vidite souvislost. Psycholozka, ktera o tom hovorila, navrhla mamince, aby k nemu mluvila v noci-behem spanku. Vysvetlit mu, ze to uz je za nami, ze to je pryc a ted mame novy zivot, kde se nic takoveho nestane. I ve spanku to dite vnima. Tehdy to udajne pomohlo.

taky si osobně myslím ,že jste nějakým způsobem provázáni s minulostí.Těžko říct, co by bylo nejlepší udělat pro to aby se to už neopakovalo.
Když jsem si Váš příběh přečetla,vzpoměla jsem si na jednu situaci, která se mi stala a nedokážu na ní zapomenout.Mohlo mě být v té době tal 12-13 let,když jsem poprvé uviděla fotku mé prababičky.V tu dobu co ji vyfotili byla v nemocnici a umírala....nemohla jsem s té fotky spustit oči,měla jsem pocit ,že na té fotce jsem já,ta fotka mi byla tak neuvěřitelně blízká.Rozbušilo se mi srdce a měla jsem takové to lechtání v žaludku.Těžko se popisují pocity, které jsem tenkrát jako malá holka měla.Dodnes mě tato událost doprovází životem.
Takže zvažte uvedené nápady a návrhy,které tu máte předloženy od lidiček.

Ahoj, v tomto pripade poznam jeden velmi dobry sposob, ako sa vyrovnat s minulostou. Systemove konstelacie alebo stavanie rodinnych systemov je vynikajuca metoda, ktora moze pomoct celej Vasej rodine.
http://www.konstelace.eu/cz/o-nas.html
Vela stastia.

je možné, že jste skutečně všechny tři ženy (vy, vaše dcera i vnučka) inkarnace lidí, kteří zemřeli v koncentračním táboře. Druhou možností je, že vám třem "posílá" svoje vzpomínky z druhého břehu babička, která vám tím chce něco sdělit: třeba aby se na ni nezapomnělo?, vrátilo se Vám domů po ní něco třeba deník apod.?, má někde svůj pomníček?, třeba má pocit, že věci ani po 60letech nejsou úplně tak jak by mohly a měly být...

V každém případě já osobně, pokud by mě stav věcí hodně tížil, zvážila bych návštěvu regresního psychoterapeuta.

zkuste si přečíst tento odkaz,snad Vám to pomůže lecos pochopit,možná v tom najdete i řešení: http://www.esoterikweb.cz/clanky-nahled.php?id=2549