Vaše příběhy

to je romantické a pěkné. :-) mimochodem, gratuluji ke svatbě a hodně štěstí ve společném životě! :-)

Přestaň se bát,co mám říkat já?Změnila jsem dvakrát bydliště a nepomohlo to.Začlo to už v roce 1993 když jsme koupili dům po lékaři,který zemřel(v tomto domě) v tu chvíli když se obšťastňoval s mladou milenkou.Po nějaké době v tomto domě zemřel i jeho syn.
Netušili jsme to a dům pak koupili,bydleli jsme v něm pouhé dva roky,protože déle se to vydržet nedalo.Dělo se tam spoustu nevysvětlitelných věcí.
Museli jsme ho prodat(do dneška tam nikdo nebydlí,je pořád prázdný).
Teď bydlíme v jiném a je to podobné,začínám mít pocit, že je asi přitahuji já :)
Jinak ze začátku jsem se taky bála ale dnes už jsem si na to zvykla.Jak píšeš,že tě někdo pohladil,tak mě taky někdo hladí.Stalo se to už pravidlem,je to vždycky na štědrý večer.
Televize se sama zapíná,pračka mi blbne v určitý den,autorádio samo přeskočí na jinou stanici,světla blikají(ikdyž máme kompletně novou renovaci elektřiny)....to je krátký výčet věcí, které se dějí neustále.
A o předešlém bydlišti se raději nebudu zmiňovat.

"Krásné", co to říkám,"Překrásné" stavy máte doma u maminky. Mohu jen tiše závidět. Toho bych ihned využil, např. tím, že bych s nimi hrál na schovávanou, nebo bychom spolu hráli karty (ale nesměli by podvádět, tím, že by si ruku natáhli a přitom koukali do mých karet, atd...... Berte to jako pokus o humor. V každém případě je to krásné, míti doma jednoho či několik duchů! Jé, to by byl život! Zval bych každého k nám, a bavil se změnami barev ve tvářích těch lidí, ve vyzáži, či jiných viditelných projevech oněch lidí. Přeji hezký den. Zbyněk P.

Já vím,musí to být hodně zvláštní vědět,že mám doma ducha a najednou mě někdo pohladí,i když vím,že jsem sama doma,taky nevím co by to se mnou udělalo,ale i tak bych byla ráda někdy svědkem něčeho takového. Moje dcera vídá prý mýho tátu,jen jednou mě o tom vyprávěla,ale podrobněji se o těchto zážitcích bavit nechce. Věřím jí to,on jí měl jako první vnučku a měl pro ní slabost,snad jí takto chrání.

Mně se (u našich) v domě ještě nikdo "druhý" neukázal, jen je slyším/ slyšíme či jednou mě někdo pohladil po zádech a úplně mi to stačilo.... Taky mi asi chybí "něco", abych je viděla nebo s nimi mohla mluvit, ale upřímně řečeno ani nevím, jak bych to zvládla. Asi jsem na to dost slabá. Stačí mi, když se mi zdá o mrtvých příbuzných, natož, abych viděla i "cizí"...

Maminka je rozumná žena,asi ví,že vám neublížej když je prostě budete brát na zřetel že tam jsou a svým způsobem je přijmete za své.Myslím si,že by byli schopni i zabránit nějakému neštěstí kdyby někdy hrozilo,je dobře s nimi vycházet,vždyť si žijí ve svém světě.
A víte že já bych to docela ráda zažila? věřím na takovéto věci,ale asi nemám tolik citlivosti je vidět,nebo slyšet.Tady,když čtu příběhy,tak u některých mě mrazí,to je jediný pocit,který mě říká,že tento příběh je pravdivý.

asi ano. Zvláštní je, že i když se u rodičů "pořád něco děje", nikdy se nikomu nepřihodilo nic zlého.... Já bych v tom domě bydlet nechtěla, mně by to vadilo, ale mamka si zvykla a když příjde domů pozdraví i "ducha"...

Zvláštní příběh,ale věřím Vám. Vaši duchové Vám asi chtěli popřát hodně štěstí,proto házeli ty kytičky,važte si toho,nejspíš Vás mají rádi.