Vaše příběhy

zajimaly by mě dal?i tve ?ivotni příběhy a hlavně příběh o bratrově pokoji..kontaktuj mě kdy? tak na Kajotka@seznam.cz díky

Spousta lidí má zvlá?tní schopnosti...Mo?ná v tomto příběhu při?el otec a pes za tebou,nebo jsi je pocitem ztráty vyhledal a oni to ucítili při?li...Nevím jak to mám zfozmulovat,tak to mů?e znít divně...Já mám taky pár podobných příběhů...No,asi to tady nebudu vypisovat,stačí,kdy? se podíváte na příběh,který se mi opravdu stal(stával)-je pod názvem:Duchové?Ze dne 18. 12.2006 ____Pak je tady je?tě dal?í,který jsem nezveřejnila:Byli jsme jako v?dy s babičkou,dědou a sestřenicemi na chatě.K tomu pak dal?í den po příjezdu přijely moje kamarádky.No,zprvu to vypadalo jako klidný,krásně pro?itý týden.Ale mýlily jsme se.Třetí den jsme se při táboráku rozhodly,?e zkusíme na?i odvahu...Byla u? skoro půlnoc,kdy? jsme vyrazily.Měly jsme namířeno do trosek kostela ze druhé světové války.Abychom se tam dostaly,musely jsme projít hřbitovem...Myhly jsme sice hřbitov obejít,ale to bychom se vůbec nebály.Bylo nás osm-Já,Má setřenice Kačka,kámo?ky:Sísa,Móňa,Áňa ,Ká?a,Martina a Dominika...Měly jsme společně jesdnu baterku a ta nám moc světla neposkytovala.?la jsem ve prostřed skupinky a rozhlí?ela se kolem.Přepravovaly jsme se nejti?eji jak jen to bylo mo?né.Pak jsem usly?ela praskání větviček za námi,u puklého hrobu.Velice jsem se vyděsila,ale kdy? jsem zjistila,?e holky nic nezaslechly,usoudila jsem ?e se mi to jen zdálo.Byla jsem hrozně nervózní a nejraději bych bě?ela zpět do chaty.Nakonec jsme se jen z toho tajemného polorozpadlého hřbitova přece jen dostaly.Pak jsme ?ly jen loukou ke kostelu.Vypadal stra?idelně a mě se tam nechtělo.Pomalu jsme ve?ly do trosky...Nebyla to zase taková troska-stěny měla,neměla střechu a ve zdích byly otvory.Byl tam svolávací zvon a i kří?.Kří?-právě to je to hlavní!Jakmile jsme vstoupily,rozzářil se modrým světlem a my se mohly zbláznit,stály jsme jak přibitý i kdy? jsme chtěly utíkat...Světlo pohaslo a my se opět mohlypohnout-na nic jsme načekaly a zdrhly!

Velice příjemná a čtivá úvaha nad nejistotou vjemu. Jako by mi vycházela z vlastní du?e. Znám okam?iky, kdy vím, ?e nejsem sám. Konec konců, prababička prý bývala vědma a celkem obstojná podle pamětí mojí maminky. A tak to zřejmě přetrvává v na?em rodě dodnes. Kdy? jsme s na?í novorozenou dcerou zajeli společně se ?enou do vily mých zemřelých prarodičů, ná? pes vyváděl takové věci a komunikoval s objekty v prostory, které tam v odpoledním slunci nebyly a v přítmí jsme nic neviděli, ?e jsme pro ně okam?itě měli vysvětlení. Prostě se někdo při?el za námi a za malou podívat. Proto se také nedivím dceři, která se nám u? nesčetněkrát vřítila do lo?nice uprostřed noci s tím, ?e u její postele pořád někdo stojí. Popis postav se shodoval s vyprávěním, která se objevují v těchto sekcích. Korunu tomu nasadila, kdy? si ?la lehnout k nám do lo?nice a cestou v předsíni uviděla u dveří postavu. Nejprve si myslela, ?e se vracím pozdě domů a tak do?la a? ke ?mně?. V tu chvíli jí do?lo, ?e se dívá na někoho úplně jiného. Skutečně tu noc nebyla k uti?ení. Zdá se mi, ?e svoji senzitivitou převzala tuto rodovou tradici ani? by o to stála. Přeji jí hodně příjemných zku?eností s těmito vlastnostmi v jejím ?ivotě.

Pohled z druhé strany... Jaký asi je? Pokud je pravda (a já tomu věřím), ?e tělo je jen na?e schránka, jaké to je najednou tu schránku, která doká?e být v kontaktu s okolím, nemít? Jaké je "vědět" ?e u? nejsem? Vím to vůbec? Nesna?ím se marně zjistit, proč mě nikdo neposlouchá? Nesna?ím se navázat kontakt, proto?e má mysl je stále spojená s mou rodinou, přáteli...??? Jaké to je "nevědět"??? Naprosto stejné jako z té na?í reálné a pro nás hmotné stránky. ?iji, dýchám, dotýkám se. Cítím a vnímám své okolí, v?e ostatní mě děsí!!! Existuje nadpřirozeno? Pokud ano v jaké míře? Cestují mezi námi du?e zemřelých, které nedoká?í pochopit, ?e u? tu nemají být? Spoustu otázek a to na obou stranách!!! I kdy? jsem člověk spí?e racionální, věřím v "něco" víc a děsí mě představa, ?e jednou budu já tou bludnou du?í, která bude hlasitě křičet, prát se o místo mezi ?ivími a plakat na vlastním hrobě, ani? by mě kdokoli sly?el ... :o/

Mylnou představou mnoha lidí je, ?e duch mů?e vypadat jen hmotně, má vyditelné rysy ve tváři, je průhledný a vzná?í se... To jsou ty americké filmy!!! Netvrdím, ?e tak vypadat nemů?e (nikdy jsem ducha neviděla), ale rozhodně si jej osobně představuji naprosto jinak. Mám pocit, ?e se jedná zhmotněné "něco" (světélko, stín, obláček...)... Faktem je ?e u Vás obou mám pocit, ?e s Vámi při?el rozloučit (či se na Vás podívat) někdo, kdo Vás měl moc rád a chtěl být ve Va?í přítomnosti. Mo?ná by stálo za to, kdyby jsi nám popsal, co stalo Tvému bratrovi...zajímalo by mě to, pokud to nevadí...

Musím říct, ?e je to zajímavý příběh a ty jsi ho "moc" hezky napsal. Tak nějak uva?uje? nahlas o v?ech kladech a záporech, nikomu nic nevnucuje?... Opravdu se mi to líbí. Musím přiznat, ?e podobné příběhy jsou zajímavé a velice čtivé... Sama jsem pro?ila pár podobných okam?iků a i kdy? na mě zrovna nepromluvil duch, věděla jsem, ?e je to něco mezi nebem a zemí... Kdy? mi umírala maminka (tehdy jsme to vůbec netu?ili, ?la na tě?kou operaci, ale doktoři nás ubezpečovali o tom, ?e v?e dobře dopadne), začala mi pomalu a jistě uvadat nádherná čínská rů?e. Celá tato zále?itost byla zahrnuta do pouhých pěti dnů. Operace, tři dny na ARO a následně smrt. V den, kdy ?la na opereraci kytka hodně povadla. Nechápala jsem to, byla několik let v naprostém pořádku, na stejném místě, pravidelně udr?ována. Pomalu začali osychat listy, květina chřadla .. Pátý den, mi matčinu smrt přijel oznámit do práce ?vagr, kdy? jsem dorazila zcela zničená domu, pod čínskou ru?í le?e v?echny její listy. Vypadala, jako by jí někdo pořádně zatřásl... Tu kytičku jsem dostala od maminky, později jsem si uvědomovala, ?e nám mo?ná ji? dopředu naznačovala co se stane... Spoustu lidí zde vypráví stra?idelné příběhy, plné hrůz a kvílejících duchů, ale jak sám říká?: "i to málo, které jsme pro?ili my dva" stojí za zveřejnění.