V průběhu sezení se občas setkáváme s tím, jak klienti popisují, že ve svém těle nejsou sami. Duší se zde mnohdy nachází i víc a mají mezi sebou různé vztahy. Také příčina, proč se sešly v jednom těle, může být různá. Přivtělené duše pak často bývají příčinami psychických i somatických obtíží. Problémy, které získaly ve svých předcházejících životech, se projevují na fyzickém těle hostitele a jejich odstranění běžnými technikami není možné. Rozhodně nechceme tvrdit, že každý z nás má nějakou přivtělenou duši.

Z vlastních zkušeností však můžeme uvést, že si tento problém hostitel nemusí dlouhá léta ani uvědomovat. Příčina obtíží se pak často v celé nahotě ukáže až po odkrytí několika horních vrstev, kdy klientova zvýšená vitalita a vnímavost umožní práci i na této úrovni. Jako riziková místa k získání přivtělených duší se ukazují ta místa, kde je člověk oslaben a nemá plnou kontrolu nad svým tělem. Toto oslabení společně s větším výskytem duší bez těl umožňuje jejích přivtělení. Konkrétně se jedná o hřbitovy, bojiště, nemocnice, ale třeba i o restaurace.

Rizikové situace pak představují nejrůznější oslabení jako je citové strádání, fyzická nemoc, narkóza nebo i opilost. Problematika zbloudilých duší přímo souvisí s fyzickou smrtí člověka. Můžeme se s ní setkat napříč celými lidskými dějinami. Náhled na tento problém je pak podle jednotlivých kultur a jejich interpretací různý. Všechny moudré civilizace však mají tuto problematiku velmi dobře ošetřenu. Tak jak o tom svědčí jejich knihy mrtvých. Přírodní národy v přivtělení duše vidí něco špatného a nesprávného, co je třeba napravit. Zlé duchy pak vyhání šaman za přispění různých rituálů. V křesťanském pojetí jsou tyto duše většinou pojímány jako démoni. Bez ohledu na jejich potřeby ve jménu hostitelské osoby dochází mnohdy k brutálnímu exorcismu. Exorcista se pak již dále nezajímá o osud takto vypuzené duše. Naše materialistická společnost pod vedením vědy tento problém zcela ignoruje. Na rozdíl od tohoto přístupu v rámci sezení k těmto nešťastným duším přistupujeme citlivě a jejich problémy řešíme stejně jako problémy klienta s fyzickým tělem. Z těla je násilně nevyháníme, ale odstraňujeme jejich problémy, které je přivedly do situace ve které se nacházejí. Dále je doprovázíme do Světla, tak aby mohl jejich přirozený vývoj pokračovat. V průběhu praxe se ukázalo, že k tomuto jevu nedocházelo vždy. Klienti prožívající svoje události v dávnověku o přivtělených duších nehovoří. Stejně tak v okamžiku své smrti přesně věděli, co mají dělat, a jejich život byl natolik přirozený, že jim nic nebránilo v odchodu do Světla. S tímto jevem se začínáme setkávat až v období křesťanství a ateizmu. Zde se začíná vyskytovat stále větší množství duší, které se za svého života závažným způsobem provinily proti kosmickým zákonům a do Světla nemohou odejít.

Stejně tak je stále větší skupina nevěřících, kteří v okamžiku své smrti neví, co mají dělat. Mnozí pak, zejména při sebevraždách nebo násilných úmrtích, ani nezaregistrují, že jejich fyzický život skončil, a pokoušejí se v něm i nadále pokračovat. Se zbloudilými dušemi se můžeme setkat v průběhu meditace i jiným způsobem. Duše nemusí být jenom přivtěleny v těle klienta, ale mohou se nešťastně potloukat po světě. Tyto nešťastné bytosti jsou přitahovány děním, které probíhá na jejich jemnohmotné úrovni. Vzhledem k tomu, že si samy se svojí situací neví rady, hledají, byť nevědomě, pomoc zvenčí. Přicházejí do míst, kde probíhá meditace, a sledují její průběh. Svojí přítomností pak mohou nechtěně negativně ovlivňovat chování klienta. U vedoucího a jeho klienta však pomoc opravdu mohou najít. Záleží to pouze na jejich ochotě a zkušenosti. Vzhledem k tomu, že úroveň a stav zbloudilých duší jsou různé, je velmi rozdílná i práce s nimi. Na jedné straně se můžeme setkat s dušemi, které jsou již na cestu do Světla připraveny a pomoc jim je poměrně snadnou záležitostí. Na druhé straně se však můžeme setkat i s tak nešťastnými bytostmi, které odmítají jakoukoli komunikaci a pomoc. Ty pak nešťastně odchází na svoji další zoufalou pouť. Poznatky v této oblasti jenom dokreslují špatný směr vývoje naší civilizace. Na základě několika příštích ukázek si o celé záležitosti můžete udělat vlastní úsudek.

Nenávist až za hrob

Všude kolem sebe vidím žlutý písek. Je teplo, svítí slunce, ale je tlumeno oblaky. Fouká vítr. Jdu s karavanou. Vedle mě jde velbloud. Jdu pěšky. Jenom s nima cestuju, jinak k nim nepatřím. Jsem muž, kolem třiceti let. V karavaně mám i ženu. Vítr fouká, je to nepříjemné. Velbloudi začínají být neklidní. Zastavují se, snažíme se je táhnout dál, ale oni nejdou. Vidím oblak písku. Přichází až k nám a zahaluje slunko. Je to písečná bouře (chvění nohou). Všichni ležíme. Přichází to poměrně rychle. Nestačili jsme se na to připravit. Bouře je už pryč. Slunce začíná svítit. Před náma jsou nějací jezdci v tmavých oblecích. Jsou zahaleni ve tvářích. Jedou směrem k nám, jde z nich hrozný strach. Jsme neozbrojená skupina. Někteří seskakují a začínají nás bít šavlema. Některé z nás zabíjí (silné chvění a křeč v nohou). Dostávám křeč do nohou. Sekli mně přes ně. Ze spodu pod lýtkama. Ostatní jezdí okolo a sekají do nás jako zběsilí. Cítím hrozný tlak a křeče v achilovkách. Svázali mně za nohy, ruce mi připoutali k tělu. Přivazují mně za nohy ke koni. Dělá jim to radost. Táhnou mně za sebou. Jedou na koních a táhnou mně za sebou. Pozoruju to z vrchu, jak mně táhnou, cítím vůči nim hroznou nenávist. Vůči tomu jezdcovi. (Klient umírá, ale neodchází do Světla).

Je to jako kdybych ho pořád pronásledoval. Chci mu nějak ublížit, ale nevím jak. Je to jako kdyby mně něco volalo odtud pryč, ale já to nevnímám. Pořád jsem s ním, s tím jezdcem. Zůstávám u něho, pořád ho sleduju. Jsem kousek nad ním. Cítím při tom touhu se mu pomstít. (Silný třes nohou.) Třepou se mi nohy, ale nevím proč. Jsou to jeho nohy. Chci odtud utéct, ale nemůžu. Jsem v jeho těle, ale já jsem to nechtěl. Chci odtud pryč, ale nejde to ( usedavý pláč). Je tam se mnou ON, ten, co mně zabil. Cítím se tam hrozně. Nenávidíme se navzájem. Chci pryč. Psychicky to nevydržel, zabíjí se, ale já se ho nemůžu zbavit. Spáchal sebevraždu, sám se probodl mečem. Opouštíme tělo a jdeme do tmy. Je to hrozně nepříjemné. Chci od něho utéct. Jedno kam, jenom pryč. Nejde to, není to tak jednoduché. Udělal jsem hroznou chybu, že jsem ho pronásledoval, ta moje touha po pomstě. Vidím Světlo. Přímo z té tmy nás Světlo posílá do dalšího života. Jsem v dalším životě a on je hrozně blízko mě. Oba dva jsme v jednom těle. Já nechci. Je to žena, celou dobu mezi sebou bojujeme. Vstoupili jsme do ní, když byla maličká. Světlo nás tam poslalo, že se od ní máme učit. Je hrozně hodná, dobrovolně nás přijala. S ní zacházíme dobře, ale mezi sebou ne. V průběhu toho života od ní odcházíme, protože jí ubližujeme. Odcházíme od ní zpátky do tmy. Potom odcházíme ze tmy přímo na Zem do úplně nového těla ve kterém jsme přímo od narození. Jsme v něm jenom sami dva. Žijeme spolu. Už spolu vycházíme líp. Některé životy žijeme zvlášť, některé dohromady. Někdy jsme nepřátelé, jindy sourozenci, stále vedle sebe. Přišel čas abychom se spolu rozešli, už jsme se naučili spolu žít.

Na můj dotaz, kde je ten druhý duch, klient odpověděl, že tady, že jsou oba v jeho těle. Po výzvě se tento duch přihlásil, nebyl však schopen uvést svoje jméno. Potvrdil vše co bylo řečeno klientem. Následně pak žádal o možnost odejít do Světla. Na můj dotaz, čí problémy jsme to vlastně s klientem řešili, zda tyto problémy byly klienta nebo jeho a zda s jeho odchodem ustanou, uvedl, že řešené problémy patřily jim oběma a při jednotlivých sezeních se v terapii střídali. Dále uvedl, že se s nimi už nechtěl dál vláčet. Ze strachu, že bych mu nepomohl, se však ke své přítomnosti bál přiznat. Konstatoval, že s klientem již mají pěkný vztah a bez jeho pomoci by se svých problémů nezbavil. „Vím, že to nebylo fér“, řekl, „už si nic nedlužíme a můžeme se spolu rozejít“. „Chci odejít, ale bude mi chybět“. Proto terapie trvala enormně dlouho a chvílemi vykazovala prvky zmatenosti. Po vzájemné domluvě jsme se všichni dohodli na tom, že duchu, který chce odejít, pomůžeme tím, že zpracujeme do konce jeho problém a pak jej vyprovodíme do Světla. Následně byl problém zpracován, duše nám oběma poděkovala a přátelsky se s námi rozloučila. Loučení se neobešlo bez projevů dojetí a přání, aby se co nejdříve spolu mohli setkat každý ve svém vlastním těle. Jeho poslední slova pak byla „Vidím světlo, děkuju, jdu za ním“.

Poté klient potvrdil, že druhý duch odešel a že s ním už v těle není. Na můj dotaz, zda je v těle sám, však klient odpověděl, že ne, že je s ním ještě malá holčička. Po výzvě se přihlásila malá holčička a klient se začal dětsky kroutit a mluvit jako malé děvčátko. „Jsem Maruška, narodím se mu jako jeho dcera za tři roky, tak jsem se přišla podívat, jaké to bude. Chci taťku předem poznat a už mi tam nahoře byla dlouhá chvíle“. Po delší době se nám podařilo i Marušku přesvědčit k odchodu a odvést ji zpět do světla.

Rychle ven, a co dál?

Sedím v letadle, je 13.6.1944. Už vidím letištní budovu. Na hlavě mám koženou kuklu. Potím se, je v ní horko. Na očích mám světlé letecké brýle. Jsou tvarované kolem obličeje a vzadu mají kožený řemínek. Vidím ovládací panel s budíky, které mají chromované lemování, taky řídící páku. Ručičky se chvějou, už se skoro dotýkám země. Oběma rukama držím knypl, který odtahuji od sebe. Už cítím škrtnutí o zem. Všechno se jeví v pořádku. Budíky se lesknou a přední sklo není úplně čistý. Je to malé letadlo, je rychlé, je to stíhačka. Na křídle vidím bílou hvězdu. Přistávám. Už se těším, že si odpočinu. Zas mám jeden let za sebou.

Probíhá to strašně rychle. Vidím to ale jakoby zpomaleně. Z úhlu ze strany se blíží kolega s neovladatelným letadlem. Zahlédl jsem, že z něj jde kouř, má potíže. Uvědomuju si, že letadlo je neovladatelné. Je to kamarád ze stejné letky. Na letištní ploše dochází ke srážce. Prudký náraz. Letadla se do sebe vnořují a okamžitě chytají plamenem. Šlehají plameny a stoupá černý dým. Měl jsem ještě třetinu nádrže. Toto je ale z jeho nádrže. Vyšplíchlo to na moje letadlo. Náraz cítím v těle. Mám pocit, že se mi tělo rozpadá. Utrhává mi to ruku a hořím. Cítím velký žár a pálení, hlavně na obličeji a v očích. Cítím silný tlak v orgánech, jako by se rozpadaly. Cítím žár v plicích. To co dýchám je strašně žhavé a rve mi to plíce zevnitř. Nedá se to dýchat. S nárazem jsem se jednou nadechl, je to žhavé a nedýchatelné. Je konec, podruhé se už nenadechnu. Škvaří se mi celá horní půlka těla.

Jsem rychle za tím. Už jsem venku, už jsem nad těma letadlama. Ten okamžik je strašně krátký. Ty plameny mně vyženou strašně rychle z těla. Dívám se na ně shora. Druhého pilota nevidím. Vidím jenom jeho tělo shora. Je mi to divný, mohl mně vzít sebou. Já jsem tu zůstal. Byl už předtím zraněnej. Hoří, stoupá dým a kolem pobíhají lidi. Je mi to divný, nevím co dál. Dívám se shora na to tělo, je divný, tam už nemůžu. Pohybuji se po okolí a nevím co dál dělat. Pořád nevím kam jít. Někoho hledám, je to hodně zmatený stav. Kdyby mi tak někdo pomohl. Vidím kamarády v nemocnici. Chci jít k jednomu, co ho znám. Podařilo se mi to, jsem s ním v těle. Je po zranění. Cítím úlevu, že se to zatím vyřešilo. Jsem s ním a rozumíme si spolu. Já se jmenuji Joe PARKER a je mi 32 let. Kamarád se jmenuje Tedy JEFFERSON a je mu 29 let. Nemocnice je blízko letiště na kraji města Toulouse. Moc dlouho spolu nejsme. Na konci války umírá a pomáhá mi nahoru, ke Světlu. Tam čekám a poznávám.

Nešťastná duše

Při běžné práci se klient přestal soustředit a začal být roztěkaný. Jeho pozornost evidentně něco rozptylovalo. Zároveň jsem pociťoval, že v místnosti nejsme sami. Pozorně jsem se díval okolo klienta a v zšeřené místnosti jsem uviděl vedle něj stín. Poté jsem ukončil procházení události a požádal klienta, aby se podíval okolo sebe, jestli tu je s námi ještě někdo jiný. Klient se rozhlédl a bez zaváhání odpověděl, že tu s námi někdo je. Zajímal jsem se o to, zda je v jeho těle nebo někde mimo. Klient odpověděl, že duch je nedaleko něho. Na můj dotaz kdo to je odpověděl, že neví, ale že to je nějaký starý muž. Poté jsem se klienta dotázal, zda s tímto duchem může hovořit . Na svoji otázku jsem dostal kladnou odpověď. Dále jsem se jej dotázal, zda s ním mohu hovořit i já. Odpověď byla opět kladná. (Rozpaky mi trochu způsobila formulace oslovení přítomného ducha, ten se však bez problémů zapojil do rozhovoru).

Svoji konverzaci s duchem jsem začal tím, že jsem se jej zeptal, jak se jmenuje. On mi odpověděl, že neví. Toto nebyla zjevně pravda, protože na všechny ostatní okolnosti si dobře pamatoval a když jsem tuto otázku zopakoval později, dostal jsem opět vyhýbavou odpověď. Dále jsem se ho ptal, jak dlouho tu už je. Duch odpověděl, že už dlouho. Při mých dalších otázkách uvedl, že měl blbý život, protože byl sobec. Uvedl, že byl německý voják. Tomu odpovídalo i klientovo držení těla, jeho ztvrdlé rysy v obličeji a úsečné, bezmála vyštěkávané odpovědi. Dle jeho slov zemřel před deseti lety ve věku 79 let v Německu. Od té doby se jenom tak bezcílně potuluje světem a neví co dělat. Nemá kam jít a neví co má dělat, tak se zatoulal až sem (klientův třes tělem). Ptal jsem se jej, proč neodešel do Světla, tak jako všichni ostatní. Na to mi odpověděl: „Ublížil jsem mnoha lidem, bojoval jsem za Hitlera, tak jako to dělali všichni ostatní.“ Dále uvedl, že jej ve Světle nechtějí, že je pro svoje činy příliš těžký a nedostane se nahoru. Po tomto jeho prohlášení jsem se ujistil, že tomu tak není, což jsem mu také bezprostředně sdělil. Duch dále řekl, že nevěděl, že se to nemá dělat, nyní to už ví, ale raději na to moc nemyslí. Sdělil, že jej nemá nikdo rád a že mu to všichni vyčítají. Pak mě obvinil, že má pocit, že mu to vyčítám i já. Ujistil jsem jej, že tomu tak rozhodně není. Na to se duch vyjádřil, že je mu divně, když myslí na to co dělal. Pak jsem s ním hovořil na téma, zda již ví, že se nemá ubližovat jiným lidem. Duch přiznal, že mu to už je zcela jasné a hned navázal tím, že se už cítí lehčeji. Mrzí jej, že jej nemůže mít nikdo rád. Na to jsem jej ujistil, že já jej mám rád i přes tyto skutečnosti takového jaký je a že rozhodující je, aby si svoje chyby uvědomil. Na to se klient usedavě rozplakal a uvedl, že mu ještě nikdo neřekl, že jej má rád. Poté se začal cítit lépe a lehčeji. Ujistil jsem jej, že jsem mu odpustil a že tak jistě učiní i všichni ostatní lidé. Požádal jsem jej o to, aby si i on sám odpustil. Po delší době snažení duch uvedl, že si už taky odpustil a je schopen odejít do Světla. Pak jsem jej požádal, aby se podíval nahoru. Duch uvedl, že tam vidí Světlo a všechny lidi, kterým ve svém životě ublížil. Nemůže se jim podívat do očí a proto tam nemůže jít (klient se opět usedavě rozplakal). Ujistil jsem jej, že i všichni tito lidé, kterým ublížil a kteří jsou nyní ve Světle, mu již odpustili a nic mu nevyčítají. Na to jsem mu doporučil, aby zavřel oči a nechal se do Světla doprovodit pomocníky, které jsem mu přivolal na pomoc. Poté jsem se s ním rozloučil a on odešel do Světla.

Vydáno: 16. 11. 2007

Přečetlo: 3893 čtenářů

Zdroj: http://www.volny.cz/rikame

Autor (vložil): L Vaníček

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Ne se vším souhlasím,

25. 11. 2007 13:56

pančo

¤ nesouhlasim

17. 11. 2007 17:38

Číst komentáře