Chlapec seděl vedle svého otce a díval se, jak odletují dřevěné hobliny. Dláto se v otcových rukou jen míhalo. Z kusu polena začínal vystupovat zobák obrovského ptáka. A pak i překrásná křídla, tak ostře a čistě řezaná, že šlo rozeznat každičké pírko.

Chlapec otce upřeně pozoroval ? jak si otřel čelo a pak si dal pár pořádných doušků chladné pramenité vody, kterou si přinesl. Oči toho muže netěkaly; láskyplně jimi hladil své dřevo.
„Co vidíš, otče?“
Otce jakoby jeho hlas polekal. Otočil se na chlapce a usmál se.

„Podívej se sem, synku, a uvidíš ducha dřeva. Chci-li umět vyrábět tyto mocné totemy, nejdřív musím s dřevem splynout. Pouhými nástroji obrazy neosvobodím. Podívej se na žilkování, vidíš, jak dřevem probíhá? Sáhni si na ně, nech k sobě dřevo promluvit. Musíš je nechat, aby ti samo napovědělo co dělat dál. Když začínám vést nový řez, musím být opatrný, téměř se nedotýkám povrchu, jinak by zobák praskl. Cítíš to?“

Chlapec dlouho držel drobnou ručku na polenu. Otec ho tiše pozoroval. Konečně hoch pokýval hlavou. „Cítím jak mi rukou protéká tenounká stružka energie. Šimrá to. Když přitlačím, tak to přestane.“

Otec se usmál a pokýval hlavou. Pak vzal nůž a znovu se dal do vyřezávání. „Nástroje jsou důležité. Musím o svá dláta pečovat, udržovat je ostrá a chránit je před rzí. Pořád se učím, co mé nástroje dokážou, jak s nimi zacházet a jak o ně pečovat. Ale vůbec nejdůležitějším nástrojem je mé srdce, kde sídlí duše. Srdce mi vždycky řekne, který nástroj použít a jak. Srdce mi napoví, kdy přitlačit a kdy být opatrný. Mysl mě vést nemůže; ta vidí obrazy a zapomíná naslouchat. Pak dřevo praskne a já musím začínat znovu.

Nauč se naslouchat svému srdci. Naslouchej, když ti srdce vypráví o životě. Naslouchej, když ti říká, jestli máš jít dál, nebo zvolnit. Naslouchej, když ti říká, že je čas držet se při zemi a kdy je čas překonat obavy své mysli a něco změnit. Tvá mysl bude před změnou utíkat, bude utíkat ze strachu a svým útěkem tě uvrhne do ještě většího strachu. Nauč se naslouchat svému srdci, můj synu, to je ten nejlepší nástroj, jaký máš.“

„Jak se mám naučit naslouchat srdci, otče? Tak často mě tento nástroj, šálí. Myslím si, že naslouchám duši a pak zjistím, že mě mysl klame.“

„Nejdříve se musíš naučit naslouchat, synku. Poslouchej vítr, nech se skrápět deštěm, procházej se po lesích a požádej přírodu, aby tě učila. Cvič se v pokoře, uč se říkat ,nevím?. Tvá mysl zná vždy odpověď, vždy ví, co je správné a co špatné a vždy má nějaký názor. Srdce je tiché, jen šeptá. Připomene ti tvou dokonalost a bude k tobě promlouvat hlasem lásky. Tvá mysl se spíš podobá vráně, je hlučná, drzá a krákavá. Bude ti připomínat tvé meze a předkládat tisíc důvodů, proč něco nemůžeš. Mluví jazykem strachu. Nauč se vnímat jinak. Mysl ti bude většinou lhát. Samozřejmě, že nasloucháš svému srdci. I já jsem se dlouho učil používat toto dláto, ale budeš-li se učit naslouchat hlasu srdce, čeká tě překrásná cesta. Kázeň a odhodlání spolu s upřímnou touhou naslouchat duši tě osvobodí, ale nějaký čas to potrvá a budeš se muset ještě hodně učit.“

Pak se chlapec dál díval, jak ze dřeva vystupují tvary.

Z knihy Cesta Toltéků od Susan Greggové

Vydáno: 12. 08. 2007

Přečetlo: 2005 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)