Kolem pověstmi opředené Atlantidy se nakupily legendy a sny nejrůznějších epoch a kultur. Mírumilovní, technicky vysoce vyvinutí a především štastní měli být podle pověstí její obyvatelé. Atlantida představovala zlatý věk, říkají všichni, kdo chtějí věřit, že potopený kontinent skutečně existoval, nebot' jeho existence a zánik nejsou rozhodně jisté.

Mýtus o tomto světadílu, který zmizel v moři se dochoval v díle slavného řeckého filozofa a spisovatele Platona (427-347 př.Kr.). Ve dvou písemných dialozích, v Tímaiovi a Kritiovi zdůraznil Platon, že existence kontinentu, o němž hovoří, není žádný výmysl, nýbrž pravda. Jako účastník dialogu Kritias informuje Platon, že se o Atlantidě dozvěděl od svého předka, řeckého státníka Solona. Ten prý četl o historii potopeného kontinentu při své cestě Egyptem.

Platon se ve svém dialogu zmiňuje o válce, která se prý odehrála před devíti tisíci léty mezi Atlantidou a Praathénami a geograficky při tom vymezuje obě válčící strany, když udává, že jedni žili na vnitřní straně „Sloupů Herkulových“, dnešního Gibraltaru a druzí na vnější. „Atlant'ané žili mimo tyto Sloupy, na různých ostrovech na otevřeném moři“. Tyto údaje vedly k lživým spekulacím o poloze Atlantidy. Někteří badatele se domnívají, že Atlantida se rozkládala v oblasti dnešních Azor v Atlantském oceánu, jiní ji posouvají blíž k Americe, např. na Bimini, skupinu ostrovů u Floridy, kde se prý skutečně nalezly pod vodou stopy po potopené kultuře. To, že Platonův Atlantik nemusel odpovídat našemu označen Atlantského oceánu je zřejmé, uvážíme-li, že toto slovo bylo pro staré Řeky jenom synonymem pro „oceán obepínající svět ,“ takže Atlantida mohla být kdekoli - v Troji, na Santoriu nebo v Indii.

Podle Platona byla Atlantis docela normální kontinent. „Rozprostíral se od severu k jihu, měl hory, řeky, jezera a ornou půdu.“ Hlavní město Atlantidy bylo postaveno do kruhu. Táhlo se od jednoho pahorku přes tři kanály a dva pásy země, jimiž vedla okázalá ulice. Duchovním centrem byl prý Poseidonův chrám, nádherná budova uprostřed paláců, nebot' Atlantidě prý vladli moudří králové, potomci boha Poseidona.

Soužití lidí na legendárním kontinentě líčí Platon jako demokratický společenský ideál, formou státu, kterou vždy doporučoval svým současníkům. Kritici soudí, že je možné, že Atlantis byla jenom Platonovým ideologickým výmyslem, kterým se snažil podepřít své filozofické a politické názory. Pro každodenní život v Atlantidě jsou jediným zdrojem Platon a výroky amerického věštce Edgara Caycea (1877-1945), které je však třeba brát s rezervou.

U Platona se dozvídáme o nádherné architektuře. Jako stavební materiál sloužil přírodní kámen, který se tu vyskytoval v bílé, černé a červené barvě. V Atlantidě byly dva prameny, jeden s horkou a druhý se studenou vodou. Díky horkému pramenu bylo možné zřídit pro všechny vrstvy obyvatelstva početné lázně. Země byla bohatá a nabízela každému, co potřeboval ke každodennímu životu. Přesto se provozoval také vzkvétající obchod s jinými vyspělými kulturami a ze zahraničí se dováželo mnoho krásných a vzácných věcí.

Podle vizí Edgara Caycea byli Atlant'ané nanejvýš pokročilou civilizací. Údajně dokázali už odlišit vodivé kovy od nevodivých a měli znalosti z oboru atomové fyziky. Dovedli tak vyrábět energii a ovládat energetické proudy. Přes všechny své znalosti byla Atlantida odsouzena k zániku. Proč, dozvídáme se u Platona.

Z počátku žili ještě králové ve shodě se zákony bohů. V jejich duchu se pojila mírnost s moudrostí. Postupně začali však králové i poddaní, jak praví Platon, propadat lidským tužbám, např. po zlatu a vlastnictví. Tím byla zatlačena božská přirozenost celého světadílu do pozadí, načež se otec bohů Zeus rozhodl jej zničit.

Jednoho dne, jak říka Platon, stala se prý Atlantis obětí přírodní katastrofy, zemětřesení. Pokud to odpovídá pravdě, muselo jít podle údajů odborníků o obrovskou podmořskou sopečnou explozi, která pohřbila záplavou a drastickým vzestupem mořské hladiny Atlantidu pod vodou. Podle výpovědí Edgara Caycea přivolali na sebe Atlant'ané ve své domýšlivosti celkem tři pohromy. Ty se daly předvídat natolik dopředu, že mnoho obyvatel ještě před jejich začátkem emigrovalo. K první katastrově mělo podle Caycea dojít kolem roku 50 000 př.Kr.Druhá asi v roce 28 500 př. Kr. rozdělila kontinent na tři menší ostrovy s názvy Poseidia, Og a Aryan. Poslední pohroma, zemětřesení byla konečně ta, o níž se zmiňuje i Platon. Vedla definitivnímu zániku legendární Atlantidy.

Na sympoziu, uspořádaném katedrou klasických studií Univerzity v Indianě v dubnu roku 1975, nazvaném Atlantis: „Fact or Fiction?“ se sešli odborníci z různých oborů, od klasických studii až po geologii a pokusili se jednou provždy otázku Atlantidy vyřešit. Podle názoru mnoha lidí se jim to podařilo, protože dokázali, že Platonův příběh, starý 2300 let je pouhou fikcí. Závěrečná slova profesora Edwina Ramage, vydavatele knihy, která ze sympozia vzešla, však případ zdaleka neuzavřela. Neutuchající zájem o ztracený kontinent má na svědomí nepochybně na svědomí bestseller Ignatia Donnellyho (1831 - 1901) Atlantis: The Antediluvian World. Na začátku své knihy uvádí v revidovaném vydání z roku 1950 seznam toho, co nazývá - několik důležitých a nových tezí -, které shrnuje následujícím způsobem:

V Atlantském oceánu proti Gibraltaru kdysi existoval velký ostrov, zbytek Atlantského kontinentu, známý světu jako Atlantida.
Popis tohoto ostrova, jak jej uvádí Platon, není - jak se dlouho předpokládalo - výmysl, ale věrohodná historie.
Atlantida byla oblastí, v níž se člověk poprvé proměnil v civilizovaného tvora.
V průběhu věků se z ní stal hustě zalidněný kontinent, jehož přespočetné obyvatelstvo se stěhovalo na břehy Mexického zálivu, řeky Mississippi, Amazonky, na pobřeží Jižní Ameriky při Pacifiku, na břehy Středozemního moře a na západní pobřeží Evropy a Afriky, na pobřeží Baltu, Černého a Kaspického moře a zakládalo civilizované kolonie.
Byl to skutečný předpotopní svět, rajská zahrada, zahrady Hesperidek, elysejská pole, zahrady Alkinnovy, Mesomphalos, Olymp starých Řeků, Asgard nebo Avalon ze středověkých islandských básní Eddas, prostě tradiční svět starých národů, reprezentující univerzální vzpomínku na velkou zemi, v níž původní lidstvo žilo věky v míru a spokojenosti.
Bohové a bohyně starých Řeků, Féničanů, Hindů a Skandinávců byli prostě králové, královny a hrdinové Atlantidy. Činy, které se jim v mytologii připisují, jsou zmatené vzpomínky na skutečné historické události.
Mytologie Egypta a Peru představuje původní náboženství Atlantidy, které uctívalo Slunce.
Nejstarší kolonie, kterou Atlant'ané založili, byl pravděpodobně Egypt, jehož civilizace byla reprodukcí civilizace Atlantidy.
Nástroje bronzového věku v Evropě pocházely z Atlantidy. Atlant'ané byli první rovněž ve zpracování železa.
Fénická abeceda, matka všech Evropských abeced, byla vytvořena na základě atlantské abecedy, která se z Atlantidy přenesla i k Mayům do Střední Ameriky.
Atlantida byla původním místem árijské či indoevropské skupiny národů semitských a možná i národů uralských.
Atlantida zmizela vinou strašlivé přírodní katastrofy, při níž se celý ostrov včetně obyvatel ocitl pod vodami oceánu.
Několik lidí uniklo na lodích a vorech a tak donesli východním a západním národům zvěsti o hromadné katastrofě. Ty se dochovaly do dnešních dnů v legendách o záplavách a potopě.

Donnelly vzal původních sedm tisíc slov Platonova příběhu, rozšířil ho a nabídl celou novou verzi historie člověka i nové řešení mnoha problémů, které v současné době znepokojují lidstvo. Jeho - odvážný nový pohled - se stal základem přílivu dalších knih o Atlantidě, od okultních až po - revolučně vědecké. Donnellyho tvrzení jsou však často založená na nesprávných a neúplných informacích, jak mu vědci rádi vytýkají.

Kniha Dr. Jamese Mavora Voyage to Atlantis způsobila v roce 1969 menší senzaci. Zaměřila se na tvrzení, které poprvé vyslovili řečtí vědci doktor Angelos Galanopoulos a profesor Spyridon Marinatos, že Atlantida ve skutečnosti byla minojská civilizace, zničená sopečnou erupcí na ostrově Thira okolo roku 1500 př.n.l.. Název - minojská - dal staré krétské civilizaci britský archeolog sir Arthur Evans, který začal s vykopávkami v roce 1900. Věřil, že matné vzpomínky na ni inspirovaly řecký mýtus, vyprávějící, že Mínos, syn Diův a krétský král, choval obludu s býčí hlavou Mínotaura, zavřeného v bludišti. V Knossu objevil Evans zříceniny nádherného paláce, v němž byla aréna pro býčí zápasy. Na reliéfech a nástěnných malbách, zdobících palác, i na obrázcích na velkém množství keramiky, která byla objevena, najdeme vyobrazení lovu býků a býčích zápasů, v nichž se předváděli mladí muži ozbrojení jen holemi a lasy. Podle Platona vzkvétal býčí kult také na Atlantidě - každý čtvrtý nebo pátý rok muselo deset králů ostrova předstoupit beze zbraně před býky, jednoho z nich chytit a obětovat...

Související články: Atlantida

Vydáno: 04. 07. 2007

Přečetlo: 4330 čtenářů

Zdroj: http://www.sweb.cz/sidonov/atlantida.htm

Autor (vložil): Administrátor

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ hm

3. 11. 2008 18:31

KatkaK.

¤ Teorie

1. 08. 2007 23:39

Klerik

Číst komentáře