City. Ty jsou ukryty v každém z nás, je to jako malý, barevný kámen ponořený a povalující se někde na dně v nekonečném oceánu duše. Tento klenot jako zrcadlo odráží pestrost našich zážitků a zkušeností, odráží se v něm naše tajné touhy, vášně a vysněné lásky. Je neustále omýván okolním mořem. Mořem, které představuje vnější vlivy, nálady a atmosféru okolního prostředí. Barevně měnící se vlny omývající city ukryté hluboko v duši. Pestré a krásné barvy představují veselé zážitky, ale chladné, tmavé nebo mdlé fleky ukazují, že se vlastníkovi přihodilo něco smutného či dokonce zlého.

Když je moře rozbouřené jako podzimní počasí, bujné jako statní býci, vřelé jako vařící krev a hraje všemi barvami ? to je duše v bouři lásky, lásky co cítí k jednomu člověku, k jiné duši a k jiným citům. To je nyní kámen citů bouřlivě omýván nejrůznějšími vlnami a zrádnými víry, nanáší na sebe spoustu pestrých barev, city se zvětšují a divoce zkrášlují svoji podobu. Čím je kámen větší, tím je ale i křehčí, nebo naopak ? ztvrdlejší a tužší.

Jestliže je moře místy zamrzlé a chladné, znamená to, že je duše ztuhlá mrazivým žalem a beznadějí. Žalem, co přichází po smrti blízkého. To jsou potom city ztuhlé a stojí uprostřed klidných, tichých, tmavých a mrazivých vln. Vln lehkých jako vánek, vánek, co ovívá a občas šlehá do tváří silnou kamennou sfingu, sfingu citů. V tmavých vlnách se občas objeví teplý proud, proud přinášející naději a touhu po nové lásce či přátelství.

Moře v duši je klidné jen málokdy. Klidné bezvětří přichází při spánku, nebo při relaxaci. To si jen jemné vlnky pohupují s city. City stále čekající na vítr, vítr, co pohladí třpytivou hladinu a vytvoří nové vlny. Vlny, co směřují ke středu celé duše, k citům. Některé vlny k nitru ani nedoplují, jiné naopak doplují jako mohutné vodní převisy a doslova pohltí nicotný kamínek citů?

Citový klenot může být také malý jako zrnko písku, nebo zvětralý a děravý jako prastarý plážní valoun. Ale může být i ostrý jako rozhněvaná břitva, nebo naopak vyhlazený a jemný jako hedvábí. Může však vypadat úplně obyčejně, avšak bude mít na sobě spoustu nemilosrdných prasklin?

Každý má jen jeden citový klenot, klenot citů. Je to chlouba každého z nás. Je to jako zářivý, výstavní smaragd. Výstavní? Ne, city nelze vystavovat, můžeme si je jen prohlížet v našem hlubokém nitru, nebo je darovat své vytoužené lásce. Darovat je však můžeme jen jednou, protože už nikdy to nebude takové, jako to bylo poprvé. Otázka je, jestli je tajná láska příjme. Příjme, nebo nechá být, ale přesto se jich nikdy nezbavíme, zůstanou vždy ukryty někde v nás.

Můžeme je jen opatrovat. To je vyzvedneme z hloubi duše a tmavé rány, nehezké zážitky překryjeme mléčnou barvou, barvou zapomnění. Můžeme se také se škaredou minulostí, s vlastními chybami a hříchy vnitřně vyrovnat, to se potom tmavé fleky jinak zabarví, zfialoví nebo zmodrají po naději, po naději, že se věci změní a zlé proudy se citům vyhnou a praskliny se na povrchu kamene citů zacelí. Nebo je naopak můžeme přenechat svému osudu a nevšímat si jich. Ale to nejde „nevšímat si“, pokud jim nebudeme věnovat patřičnou pozornost, promění se zářivá cennost ve velkou, tmavou, časovanou bombu. Výbušninu, co číhá na nečekanou chvíli. A ona jednou bouchne, dřív nebo později, ale vybouchne. A jak? A exploduje vůbec? To je na každém z nás?

Vydáno: 01. 01. 2007

Přečetlo: 1954 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Spiorit

Zpět na články..

Komentáře k článku...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ ...

18. 01. 2007 19:23

magicgirl

Číst komentáře